Spojené státy daly za pravdu svým kritikům – invaze do Iráku byla a je především bojem o přístup k tamním surovinám.
Spekulace o ropném pozadí pět let starého Američany vedeného útoku existovaly prakticky od zahájení operace irácká svoboda. Veřejnost se také dověděla o úmyslu Paula Wolfowitze z února 2002 – tento hlavní architekt války už tehdy navrhoval obsadit část nalezišť v Iráku. K těm totiž místo amerických investorů začaly pronikat firmy z Ruska a Číny, s nimiž Saddámův režim uzavíral takzvané dohody o sdílené výrobě.
Válečná kořist
Po hladkém dobytí země začaly Spojené státy v Iráku prosazovat schválení nového uhlovodíkového zákona, neboli zákona o ropě a plynu. Ten pomáhala vytvořit Washingtonem najatá společnost BearingPoint, takže nepřekvapí, že v jeho důsledku má dojít k privatizaci většiny iráckých zdrojů do rukou nadnárodních korporací.
O ropě jako o hlavním důvodu okupace Iráku promluvil nedávno ve svých pamětech bývalý šéf americké centrální banky Alan Greenspan. Podobné přiznání či podřeknutí má na svědomí i Brendan Nelson, ministr obrany Austrálie, coby jeden z členů tehdejší „koalice ochotných“.
Ignorovaný apel
I když se o ropných motivech invaze spekuluje již dlouho, podařilo se zejména českým masmédiím potlačit informace o loňském gestu šestice nositelek Nobelovy ceny míru, které společně vydaly prohlášení odsuzující americký tlak na schválení zákonů, jež by umožnily privatizaci irácké ropy. Řeč je o dopise „In Opposition to the Iraq Oil Law“ z 19. června 2007, podepsaném členkami organizace Nobel Women‘s Initiative, konkrétně Jody Williamsovou z USA, Wangari Maathai z Keni, Rigobertou Menchu Tum z Guatemaly a rovněž Betty Williamsovou a Mairead Corrigan Maguireovou z Irska. Mezi signatářkami najdeme také íránskou disidentku a advokátku Širín Ebadiovou, známou i z pražských konferencí Fórum 2000.
Uvedenou výzvu popularizuje ve Spojených státech především autorka Antonia Juhaszová, která se otázkou irácké ropy soustavně zabývá, a také kongresman Jim McDermott ze státu Washington. Ten měl svým parlamentním kolegům rozeslat kopii tohoto dopisu, v jehož úplném závěru stojí: „Je nemorální a nezákonné využít válku a invazi jako mechanismus oloupení lidí o jejich vitální přírodní zdroje.“
Okupant i investor
Kontroverzní zákon o ropě a plynu dosud irácký parlament neschválil. Nedávno nicméně informovala média o chystaném přidělení několika zvláštních kontraktů skupině nadnárodních společností. Jde o největší západní koncerny Royal Dutch Shell, British Petroleum, Exxon Mobil, Total (-Chevron), zkrátka onu „Velkou čtyřku“, jež v Iráku podnikala od dvacátých let minulého století do znárodnění provedeného Husajnovým režimem v roce 1972.
Uvedené korporace – mnohé z nich blízké například viceprezidentu Cheneymu – vydělávaly na válce již předtím, neboť se v jejím důsledku znásobila cena černého zlata, a tedy i firemních příjmů. Irácké ministerstvo ropy sdělilo, že tyto společnosti vybralo proto, že mu předtím bezplatně radily a pomáhaly při práci na konkrétních ropných polích, ke kterým jim nakonec byly nabídnuty dohody o technické pomoci. Podle deníku Guardian přiznali nicméně odpovědní činitelé ve Washingtonu, že americká strana poskytla Bagdádu vzory těchto smluv. Ještě méně se pak mluví o tom, že zadržované příjmy z irácké ropy stále drží federální banka v New Yorku.
Při počínajícím výprodeji iráckých ropných zdrojů přijdou zkrátka desítky nezápadních firem, hlavně z Ruska, Číny a Indie. New York Times uvádí jako příklad jedno pole z okolí Basry, kde si ruská společnost Lukoil nárokovala licenci ještě z doby Saddáma Husajna. Tatáž firma přitom pomáhala s výcvikem iráckých inženýrů i po diktátorově svržení. Kontrakt však místo ní připadne evropskému konsorciu Chevron-Total.
Divoká privatizace
Irák se tedy otevírá západnímu kapitálu, a zřejmě definitivně. Zatím jen v podobě
krátkodobých servisních dohod o technické pomoci, uzavíraných na dobu jednoho až dvou let. Zúčastněným firmám ještě nejsou nabídnuty licence na ropná naleziště, za svou práci však budou placeny touto surovinou spíše než v hotovosti. A samozřejmě budou zvýhodněné při budoucím sjednávání dlouhodobých plnohodnotných kontraktů, jejichž udílení se plánuje už v roce 2009.
S privatizací irácké ropy nicméně začali jako první v kurdské autonomní oblasti, kde vydražili koncese (například jedné firmě z Dallasu) bez koordinace s centrální vládou v Bagdádu. To vše v situaci, kdy jinde ve světě dochází naopak k nacionalizaci ropných zdrojů a kdy i v ostatních zemích Perského zálivu – Saúdské Arábii, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech – má produkci a příjmy z této strategické suroviny pod kontrolou stát.
Autor je student politologie FF UK.