poezie – zvuk – pohyb

Jednatřicátá Ádvojka zadržuje řev; tiché pomlaskávání, smích, rakete bé bé, slova. Těla rozvibrovaná hláskami jako jazyk; ticho, které není. Při vstupu do tématu lze využít služeb estetika Jozefa Cserese (s. 1), který každého zájemce provede několika hlavními událostmi „umění na pomezí“ ve dvacátém století. Nebo můžete začít – po přečtení článku Miloslava Caňka a Karla Kouby na s. 6 – poslechem ukázkových děl na UbuWebu. Další, české, internetové zdroje nejistoty v tom, co je a není umění, uvádíme na stránkách beletrie. Tam nabízíme k přehrání dvě scény z dramatu Evropané Jiřího Adámka, soustředěně fackující hantýrku a image politiků Evropské unie. Ostatně, do zblbnutí opakované oficiózní zvuky, zejména „efektivita, spravedlnost, transparentnost, odpovědnost, kultura-je-eeehm“, známe důvěrně též. Při jejich omílání například hlavní město bojuje na život a na smrt s vlastní kulturou. Roli kata v tom příběhu hraje mysteriózní komiksová postava Milan Richter, jež dostala úkol normalizovat a oslabovat, na co jí zrak padne, ale vězme, že nemít silnou podporu naší politické elity-ty-ty, nemohl by si nic takového dovolit. Mimo téma: reportáž z Kuby o výtvarném umění, analýza italské protiromské politiky, Jan Štolba uhýbající očima před novou knihou Ivana Wernische.

Libozvučné čtení!