obsese minulostí
#13/2017

Jazz ve skleníku

Boskovické rozkvétání jazzu popáté

Jazzová „příloha“ boskovického festivalu se zaměřuje na nejmladší generaci hudebníků.

Během festivalu hudby, divadla, filmu, výstav a autorských čtení, neboli „alternativně“ pozitivně prožitém prodlouženém víkendu podle sdružení Unijazz, se od roku 2004 pravidelně odehrává dvoudenní Jazz ve skleníku, vyznačující se několika zvláštnostmi. Vzniká ve spolupráci s drážďanským jazzklubem Neue Tonne, který přiváží mladé německé muzikanty. Dramaturgie se zaměřuje na nejmladší generaci tuzemské a německé scény. Kapely bývají často mezinárodní, bývá zde hodně muzikantů ze Slovenska. Jen zcela výjimečná je přítomnost osobností domácí scény generací starších.

Od tanga k jazzovému industriálu

Muzikálními zážitky prvního večera bylo vystoupení kvarteta kytaristy a skladatele Christiana Kulacka a neotřelý repertoár wrgha POWU Orchestra skladatele a pianisty Tomáše Sýkory. Kulackova čtyřka se opírá o bopové základy moderního jazzu, hraje promyšlená sóla, témata kapelníkových skladeb jsou melodická. Kytarista se může spolehnout na swingující rytmiku a nápaditost tenorsaxofonistky Natalie Hausmanové. Ta určitě pilně poslouchá Charlese Lloyda, a nejen proto, že do jedné skladby vpašovala krásný úryvek z Forest Flower.

Sýkorův projekt láskyplného obdivu k lehké múze nedělních promenád, prvorepublikových tančíren, jejichž tělesa se v dobré víře domnívala, že toto je ten jazz, co právě přichází, a vítala nová rytmická a melodická schémata (například tango), se minulostí zabývá v poučenosti žánrů současnosti. Jeho hudba je téhož druhu jako například Urban Songs slovenského skladatele Marka Piačka; na rozdíl od něj má blíže k nadsázce, místy ke grotesce. Dokáže se také tvářit velmi vážně, za čímž lze hledat upřímný obdiv k muzice časů, kdy dnešní žánry byly ještě života neschopnými zárodky. Je to vlastně zvláštní – postmoderna přináší jako retro leckterou pitomost druhé poloviny 20. století, ale jít ještě hlouběji v čase je zatím ojedinělé i ve světových souvislostech. Základem zvuku Sýkorova wrgha POWU Orchestra je klasické smyčcové kvarteto, rytmiku tvoří ke kapelníkovu klavíru kytara, kontrabas a bicí nástroje, flétna Dušana Navaříka a klarinet Jakuba Šnýdla plní úlohu hlavních sólistů, k nimž patří také první a druhé housle Niny Marinové a Milana Jakeše. Barvu celého orchestru dolaďuje akordeon Michala Šťulíka. Sýkora svůj soubor nechává vést dirigentem Danielem Wunchem. Zbývá otázka, co tento repertoár spojuje s jazzem. Odpověď je nasnadě: právě ona „dobovost“, v níž se vytvářela v doznívání středoevropské secese cesta k jazzu, o němž zde byly na přelomu desátých a dvacátých let velmi zkreslené představy. Zcela ironicky jsem zaznamenal, že v jejich „prejazzu“ či „pajazzu“ je více swingu než na mnohých cestách jazzu dnes. Publikum výlet mimo veškeré trendy přijalo s nadšením, což sdílím stejnou měrou.

Je dobré dát do protikladu k wrgha POWU Orchestra projekt Sato-San To bubeníka Tomáše Heriana a trumpetisty Oskara Tö­röka. Herian staví strojovým, vysloveně tvrdě rockujícím rytmem bicích sugestivní rituální kostru, pod níž se pohybuje zvuk jeho koláží ze samplů a elektronické hudby. Do této zvukové prefabrikace pak expresivně improvizuje Törökova trubka, ve výrazu až freejazzově. Hudba, která tím vzniká, se zvukem blíží k technu, ale právě působivost Törökových improvizací z ní dělá živočišný zážitek. Výsledek lze přiřadit k dnes už svébytnému proudu, který se snaží z elektronického hledačství dnešní hudby něco vytěžit pro jazz.

Jazzové spektrum

V klasické kvintetní sestavě zazářil Infinite Quintet, založený v roce 2006 hráčem na alt- a sopránsaxofon Petrem Kalfusem a trubačem s křídlovkou Miroslavem Hloucalem. Oba se objevili jako talenty počátku dekády. Hloucala dnes už zvou ke spolupráci zavedené kapely, je členem například sexteta Limited Edition, hostoval také na albu Never Enough (Animal Music) skupiny Organic varhaníka Ondřeje Pivce. Ten byl v Boskovicích součástí kapely, byť místo svých hammondek hrál na klavír. Na místě kontrabasisty se po zkušeném Petru Dvorském objevil další už prověřený jazzový sólista Tomáš Liška, bubnoval Martin Novák. Repertoár Infinite Quintet vychází z tvorby Miroslava Hloucala coby dědictví moderního jazzu, z hardbopové větve směřující vývojově spíše k free jazzu než k soulu či funky.

Zpěvačka příjemné barvy hlasu Lena Summermeyerová se s akustickým kvartetem představila jazzem vyloženě písňového rázu. O něco vzrušivěji působil přednes Anny Leny Boltzové, která zpívala s elektrickým bandem The Posers. V něm zaujala sóla tokijského saxofonisty Yoheie Tanimury, která činila silně epigonskou jazzrockovou fusion zajímavější. V roce 2002 nejvýše oceněný kytarista soutěže Nové tvá­ře slovenského jazzu Robert Rovina s kapelou rovněž nevybočil z fusion
mainstreamu. Závěr Jazzu ve skleníku patřil volné jazzové improvizaci německého tria L:UV v obsazení Johannes Moritz na saxofony, Timo Klöckner na kytaru a Philipp Rohmer na kontrabas. Velmi zdařile doprovodili slavný filmový horor němé éry Kabinet dr. Caligariho německého režiséra Roberta Wieneho z roku 1920. Více než hodinový film byl sám o sobě úžasný především kulisami, v nichž se děj odehrává: ponuře působící divadelní stylizace, zčásti kubistická, zčásti surrealistická, má vysloveně výtvarný charakter. Přistihl jsem se, že hudbu nevnímám jako improvizovaný dodatek, naopak jako součást viděného. Dvoudenní festival končil opravdu komplexním zážitkem.

Koncepci Jazzu ve skleníku tvoří klavírista a jazzman Martin Krč (1979), dnes člen Big Band Trumpets a orchestru Felixe Slováčka. Jeho orientace na nejmladší generaci našeho jazzu je záslužná. Dnešní agentury se snaží přivést před publikum především hvězdy, které přitáhnou jménem a stylem hudby široké publikum. Taková dramaturgie se však nepodílí na vývojové kontinuitě našeho jazzu. Ta právě potřebuje neustálou konfrontaci mezi generacemi muzikantů a mezi jednotlivými styly bez ohledu na to, co je zrovna trend, a to se musí odehrávat před publikem. Taková koncepce se zrodila během Pražských jazzových dnů Jazzové sekce v sedmdesátých letech. O to radostnější je sledovat už pátým rokem hojné auditorium bývalého zámeckého skleníku v Boskovicích.

Autor je jazzový publicista.

Boskovice 08, festival pro židovskou čtvrť.

Jazz ve Skleníku, 18.–19.7. 2008.