Čekat klidně i delší čas na novinky z dílny Pixar Animation Studios se pravidelně vyplácí. S málokterým jménem se totiž pojí taková jistota nadprůměrného výsledku. Ač se to zdálo téměř nemožné, devátý titul s názvem VAll-I pixarovskou laťku kvality opět překonal.
VALL-I dokonale definuje tvář studia, z něhož vzešel. Divák by se klidně mohl nechat opájet pouze technickým zpracováním filmu, ale tvůrci mu to neumožní. V centru pozornosti stojí totiž příběh, vizuálnost funguje výhradně v jeho prospěch a nepůsobí sebestředně.
Do detailů propracovaný pohyb a odlesk „očí“ malého robota umožňuje, aby za celou tu dobu kromě jména Eva nemusel vyslovit nic jiného, a divák přesto rozpozná sebemenší záchvěv emocí uvnitř jeho plechového těla. Napodobení optiky starých kamer Panavision spolu s důrazem na sépiově zabarvený vířící prach souzní s technologickou zestárlostí VALL-Iho a představuje spojovací most s dalšími „nostalgickými“ aspekty robotova života (videopáska s Hello, Dolly!, která v něm probudí cit). V mnoha ohledech navazují tvůrci tohoto filmu na předcházející „pixarovku“ Ratatouille, která se také vyhnula přehršli barev a výrazovými prostředky se ohlížela po klasickém období Hollywoodu. U VALL-Iho to jsou pro změnu šedesátá a sedmdesátá léta.
Obrazovost snímku však jde s odvahou ještě dál. První třetina kvůli záběrům z ptačí perspektivy (vidíme pustou „krajinu“ s mrakodrapy z odpadků) a rádoby sepraným barvám působí až nezvykle depresivně. Připočteme-li si k tomu samotu malého robota, nemá takto pojatá atmosféra v kontextu americké CGI animace obdoby. Apokalyptickou vizi, důležitou pro ekologické poselství filmu, podtrhuje využití „archivních záběrů“ s živými herci. Z lidí se totiž za ta staletí, kdy neobývali Zemi, staly unifikované bytosti, obsluhované (ve skutečnosti ovládané) moderní technologií. Živé herce tak vystřídaly značně stylizované animované postavy.
Cit v železné krabici
Ačkoliv VALL-I otevírá závažnou společensko-kritickou debatu, jejíž témata se pohybují od znečišťování planety přes propojení našeho života s reklamou až po neschopnost lidí spolu komunikovat bez využití techniky, je ve srovnání s většinou pixarovských titulů velmi skromný na vnitřní psychologické konflikty postav (vzpomeňme třeba na Ratatouille či Toy Story 2 s konfliktem dvojí identity). A je to dobře, vzhledem k tomu, že režisér Andrew Stanton (Hledá se Nemo) vypráví průzračný romantický příběh. Tím, že se soustředí na vztah mezi ošoupaným VALL-Im a ladně moderní Evou, má dostatek prostoru k jeho vykreslení. Sympatické je, že se režisér nepotřebuje uchylovat k sentimentu a klišé romantického žánru, aby vyvolal v divácích patřičné emoce. Pracuje s náznaky a emočně vypjaté okamžiky (jako třeba dotek „rukou“) uměle neprotahuje. Výrazně mu k podtržení emocí dopomohl zvukař Ben Burtt, který VALL-Iho i sám namluvil a zvládl vyslovovat jméno Eva s desítkami nuancí.
Jestliže VALL-I skutečně něčím výrazně vyniká nad ostatní CGI animované filmy, tak je to emociální souznění diváka s hlavním hrdinou. Nikoliv nápaditost v pointách, ani kladení gagů, filmových aluzí či vizuálních nápadů jeden přes druhý. Fascinuje zde něco zcela jiného. A to, kde se vzalo tolik života v pojízdné železné krabici. Odpověď naštěstí nenalezneme ani po opakovaném zhlédnutí.
Autor je šéfredaktor internetového filmového měsíčníku 25fps.
VALL-I / WALL-E. USA, 2008. 103 minut.
Pixar Animation Studios, režie Andrew Stanton, scénář Andrew Stanton, Jim Reardon, hudba Thomas Newman, střih Stephen Schaffer, zvuk Ben Burtt.
Premiéra v ČR 14. 8. 2008.