Digitalizace knih a dokumentů je převratná záležitost. Informace jsou nyní dostupnější, propojenější, ale jen pro určité sociální skupiny.
Jisté je jen jedno, že není jisté nic.
Plinius mladší
Svět knihoven se změnil, a to nejen ve vyspělém světě, ale po desítkách let pokukování přes vysoké hradby konečně i u nás. Za tím stojí vtažení knih a knihoven do turbulentních dějů informační společnosti. Jsou stále lidé, kteří to nepostřehli, neboť do biblioték nechodí, anebo chodí, ale využívají jen „konzervativnějších služeb“ těchto institucí. Jsou lidé, kteří změnu postřehli a vzbuzuje v nich emoce: nadšení a touhu po využití, nebo obavy před přílišnou elektronizací, digitalizací a virtualizací dokumentových fondů. Zastavit trend přechodu od fyzické dostupnosti fondů k elektronické nelze, leda nějakou katastrofou, ale to by byl asi i konec fondů klasických. Je příjemnou studijní a kulturní realitou, že se fondy knihoven dostávají na plochu monitorů našich osobních počítačů. Elektronická dostupnost plných textů (primárních dokumentů) zatím není převažující, ale každým rokem přibývají nové a nové digitální knihovny a archivy. Je to ovlivněno dvěma podmínkami: časem a finanční podporou. Elektronizace a virtualizace dokumentů je převratná záležitost – jako kdysi přechod od rukopisů k tištěné formě. I v dnešních diskusích se stává, že nadšenci pro vše elektronické zavrhnou kamenné knihovny s poukazem, že vše bude dostupné v elektronicky čitelné formě. Proti nim stojí, nadneseně řečeno, ochránci starých pořádků: tichých a tmavých studoven a knihoven. Ti si někdy berou na mušku povrchnost a zneužitelnost celého elektronicky rychlého světa. Je ale třeba vidět širší souvislosti a rozdílnost funkcí knihoven. Veřejná knihovna (městská, místní, krajská atd.) má jiné zákazníky než zařízení vědecká, odborná, vysokoškolská, zámecká nebo zaměřená na jednu významnou osobnost.
Vrcholy a propasti
Zejména mladší generaci už nepřekvapují automatizované procesy zpracování a půjčování dokumentů. Uživatel dnes může k mnoha druhům katalogů přistupovat často z domova přes internet, přes takzvané OPAC katalogy (online public access catalogue). Automatizace se pomalu přesunula ke zpracování úplného obsahu knižních a časopiseckých jednotek, na což používáme termín digitalizace. Uživatelsky orientovaný internet knihovnám nesmírně pomohl. Informační technologie se spojila se zpracováním a zpřístupněním obsahu a v souvislosti se síťovým sdílením informací zcela změnila lidskou komunikaci. Koncept informační společnosti se propojuje s konceptem učící se společnosti, učící se organizace. Knihovny, informační fondy a informační služby se stávají snadněji součástí kulturních procesů. Ale není všechno jen růžové. Virtualizace a digitalizace vytvořila takzvanou digitální propast. Společnost se dělí na ty, kteří přístup k informacím mají, a ostatní. Druhým narůstajícím problémem je duševní vlastnictví, autorská práva v síťovém prostředí knihoven a jejich fondů a služeb jsou předmětem mohutných sporů a diskusí. A náš právní systém je v těchto případech zastaralý.
Knihovna jako rozcestník
Největší knihovny světa, jako je například Kongresová knihovna (loc.gov), Britská knihovna (bl.uk), nebo naše giganty Moravská zemská knihovna (mzk.cz) či Státní technická knihovna (stk.cz) v čele s Národní knihovnou (nkp.cz) jsou úžasným rozcestníkem a zpřístupňovatelem zdigitalizovaných fondů. Orientace v tisících systémů je přesto nelehká a je k ní potřeba informační gramotnosti. Během následujících desetiletí tu v každém případě bude symbióza klasických kamenných knihoven, kde bude bujet i společenský život, a světa knihoven digitálních. Ty budou ovlivňovat náš život pracovní i kulturní čím dál dynamičtěji a hlavně nezadržitelně.
Autor je ředitel Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK.