Napsal to nejeden komentátor: 3. červen 2008 byl v USA dnem historického zvratu. Senátor za Demokratickou stranu Barack Obama, syn černocha z Keni a bílé ženy z Kansasu, zvítězil v nejdelších primárkách, které se kdy konaly, a stal se prvním vážným nebílým kandidátem na prezidenta USA. Opravdu změna?
Význam vítězství Baracka Obamy netkví pouze v dosud nejvyšší účasti v primárkách. Odpověděl na masovou touhu po změně, souzněl s odporem proti válce v Iráku a vytvořil z ničeho pozoruhodnou politickou organizaci. Na rozdíl od protikandidátky Hillary Clintonové se spolehl na malé dárce (ti mohou poskytnout kandidátovi jen částku do 200 dolarů) a na širokou koalici sympatizantů – k níž patří i „nezávislí“ (tj. nečlenové strany) a republikánští přeběhlíci –, aniž ustupoval politicky ke středu a aniž se snažil silácky „přebít“ republikánského protivníka v národní bezpečnosti. Naopak, nabízel mírovější alternativu.
V zajetí stoupenců?
Co se tedy stalo, že o dva měsíce později se v jeho vlastním táboře ozývají obavy o jeho směřování? Ti z jeho přívrženců, kteří už nějakou dobu s rostoucím znepokojením pozorují senátorův pozvolný ústup od původních postojů, přišli koncem července s výzvou Změna, v niž můžeme věřit (narážejí na Obamovo heslo Změna! Dokážeme to! – Change! We can!). Tak nadepsalo svůj otevřený dopis 49 signatářů, sdružených většinou kolem vlivného „liberálního“ (rozuměj levicového) týdeníku The Nation. „Jste nyní v čele hnutí, jež hluboce věří ve změnu, kterou jste vyhlásil jako souhrn své kampaně,“ uvádí dopis. „Žádáme vás tedy, abyste naslouchal hlasům lidu...“
Byť signatáři uznávají, že „kompromisy jsou nutné v každé demokracii“, a chápou tlaky na kandidáty, bojí se, že Obama ustupuje „od svých základních závazků… na opatrnější a centristická stanoviska, včetně – což je nejpozoruhodnější – hlasování pro zákon o odposlechu, který poskytuje telefonním společnostem imunitu od žaloby pro nezákonný odposlech...“. Signatáři poté zdůrazňují otázky, jež jsou klíčové pro další vývoj hnutí: stažení vojsk z Iráku podle vytyčeného časového rozvrhu; reakce na ekonomickou krizi včetně opatření na podporu zaměstnanosti; všeobecné zdravotní pojištění; politika životního prostředí; konec neomezené moci exekutivy („konec režimu, který zavedl mučení a oslaboval občanské svobody“); podpora práv žen (zejména právo na potrat); zlepšování podmínek v městských komunitách a konec rasové nerovnosti; humánní zacházení s imigranty; reforma protidrogových zákonů, a konečně změna politického procesu tak, aby byl snížen vliv peněz a korporací a byl více slyšen hlas obyčejného občana.
Jde vesměs o body, ve kterých se senátor postupně projevil jako značně „pružný“ – tomu, co nyní dopis požaduje, odpovídala jeho původní stanoviska. V souhrnu je to program, jehož uskutečnění by přineslo závažné změny nejenom do americké politiky, nýbrž do celého života společnosti.
Kandidát bez černého Petra
Změnou ovšem je už sama skutečnost, že senátor Obama není „bílý“ prezidentský kandidát. Nelze o něm říci, že je „černý“ – jeho otec sice byl Afričan z Keni, ale matka pocházela z amerického středozápadu. Nicméně přestože černošští prezidentští kandidáti se objevili už před ním – 1972 Shirley Chisholmová, 1988 a 1992 Lenora Fulaniová, 2004 Carol Moseley Brownová, 1984 a 1988 Jesse Jackson a 2004 Al Sharpton –, neměli reálnou vyhlídku na zvolení. Zato Obama se možná prezidentem opravdu stane. V americké společnosti, kde přes všechen pokrok v názorech jsou ještě stále silně zakořeněné rasové předsudky (31 % bílých voličů nehodlá pro Obamu hlasovat právě pro jeho barvu kůže), je možnost černého prezidenta převratem.
Nový je fakt, že velká část senátorových sympatizantů (potenciálních voličů) i on sám jsou vedlejšími produkty éry, kdy se mladí lidé se stále více promíchávají s jinými rasami a etnickými skupinami. Tyto změny nejsou kosmetické ani dočasné. Komentátor New York Times Bob Herbert to 7. června ve svém sloupku, pojmenovaném Vychutnejte (tento) okamžik, doložil takto: „Před čtyřiceti lety byli zavražděni jak Martin Luther King, tak Robert Kennedy. V roce 1968 by představa, že by černoch nebo žena mohli mít vážný náběh k prezidentstskému úřadu, byla považována za čiré šílenství.“
Mocenská struktura je ovšem i nadále ovládána bílými muži. Avšak na vzestupu je střední třída všech ras. Lze to dokumentovat na pokroku žen: zatímco v roce 1966 jich bylo mezi lékaři pouze 7 %, dnes představují většinu absolventů lékařských fakult. Jsou výrazně zastoupeny v dozorčích radách společností figurujících na seznamu Fortune 500.
„Fenomén“ Obama elektrizoval mladé. Redaktor radikálně socialistického dvouměsíčníku Against the Current Malik Miah z toho dovozuje: postoj vůči Obamovi by neměl být „kritickou podporou“, nýbrž „kladnou opozicí“. Zvolit poprvé Afroameričana za prezidenta je sice pokrok, tvrdí Miah – jako bylo před čtyřiceti roky krokem vpřed, když byli zvoleni ve velkých městech první černošští starostové –, ale podstatné ekonomické a sociální problémy tím řešeny nejsou.
Do Obamy-politika a jeho „poselství“ promítají Američané mnohem více a častěji než do jeho protivníka Johna McCaina svá přání a naděje. To je i jeden z důvodů, proč jsou mnozí nyní zklamáni. Poté, co se opakovaně psalo o senátorových rodičích, z průzkumu Zogbyho agentury vyplynulo, že 55 % dotazovaných bělochů jej považovalo za „dvojrasového“ (biracial), kdežto dvě třetiny Afroameričanů v něm viděly černocha.
Evropské vzplanutí
Podobně je tomu i v Evropě. Der Spiegel jej po jeho berlínském projevu pasoval na mesiáše. V pravděpodobném nástupci George W. Bushe jsou proto Evropané ochotni vidět Bushův naprostý protiklad, druhého Kennedyho. Mnohem blíže pravdě byl zřejmě člen štábu předsedy Evropské komise Joao Marques de Almeina, který napsal v portugalském deníku Diário Económico: „Nemohu odolat, abych nesrovnal zahraniční politiku Bushovu s prohlášeními Baracka Obamy. Táž varování vůči Íránu. Táž podpora Izraeli. Týž cíl pro Irák... A týž závazek v Afghánistánu. Rozdíl: Obama požaduje pro Afghánistán větší podíl evropského vojenského nasazení. Jeho slovy: ‚Stejné nasazení jako USA.‘ Další rozdíl: Bushovi říkají všichni Ne a to je jednoduché. Obamovi řeklo v Německu 200 000 lidí Ano. Rozuměli vůbec, co podporovali a co na nás přichází? Anebo stojíme před osudovou láskou? Budeme to vědět počátkem příštího léta.“
Pokud parlamentní tahanice o radarovou základnu v naší zemi neskončí před závěrem tohoto roku, mohli bychom si Almeidova slova vepsat do novoroční předpovědi.
Autor je publicista a překladatel.