Blueberry
Režie Jan Kounen, 2004, 124 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Filmům podle komiksů se daří a producenti už pomalu nemají kde brát náměty. Uchylují se tak často ke starším dílům. Blueberry francouzského scenáristy a kreslíře Jeana Girauda, známého spíše pod jménem Moebius, vyšel poprvé v roce 1965. Na současné filmové adaptaci se producentsky podílely Francie a Mexiko, herecké obsazení je však z velké části americké a režisér je Nizozemec. Snímek by se dal zaškatulkovat jako esoterický western, který měl možná vliv na tvorbu Carlose Castanedy. Zápletka je klasická: mladého muže najdou ve zuboženém stavu indiáni, dají ho do pořádku, on později odejde zpět do „civilizace“, kde zastává funkci pomocníka šerifa a zároveň prostředníka mezi bělochy a indiány. Jednoho dne se však musí vypořádat s tím, kdo mu způsobil celoživotní trauma. Důležitý je ve snímku duchovní rozměr. Iniciace, přechod do dospělosti, se u indiánů děje skrze omamné látky a člověk se při tom seznamuje s vlastními strachy. Režisér ona setkání zhmotňuje do podoby nejrůznějších příšer, jež z člověka vycházejí a bojují s ním. Zážitek z nápaditého westernu však kazí zdlouhavý závěr, kde místo klasické přestřelky spolu bojují dva hrdinové právě prostřednictvím svých vizí. Ta pasáž je nesmyslně zdlouhavá a vizuálně nepříliš dobře vyřešená. Krom příšer se tu vynořují kaleidoskopické pohledy ne nepodobné přesýpání barevných střepů v krasohledu.
Jiří G. Růžička
9. rota
Režie Fjodor Bondarčuk, 2005, 130 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Jako by svým režijním debutem chtěl herec Fjodor Bondarčuk dokázat, že geny slavného otce Sergeje nebudou promarněny. Na rozdíl od otce se krotí v grandióznosti mizanscény, soustředí se na úzký okruh postav; ovšem bondarčukovský patos mu není cizí. Film 9. rota je však radno srovnávat spíš se soudobými válečnými snímky Hollywoodu. Je v něm znát obdobná snaha o autenticitu a syrovost, odrážející se v ruční kameře, dynamický střih a – barevné filtry. Chaosu se naštěstí režisér vyhýbá a místy diváky překvapí nápaditým úhlem pohledu (kamera umístěná u pažby, čímž se z filmu stává „počítačová“ simulace boje). Pokud bychom však od Bondarčukova počinu čekali více než zvládnuté řemeslo, narazíme. Historické a politické aspekty války v Afghánistánu film naprosto opomíjí. A problematická je i jeho militantní povaha, kterou nezproblematizuje ani smrt takřka všech ústředních postav. Rusové, stejně jako Američané, zkrátka čas od času potřebují snímek, který jim má dokázat, že neumírali zbytečně, ale jako hrdinové. Je jedno v nakolik smysluplné válce, hlavně to musí být vizuálně působivě a na samotném závěru zaplavit nejedno oko slzou. Být hrdí, to je to, oč tu běží, a Fjodor Bondarčuk nepochybně ve své zemi zabodoval.
Lukáš Gregor
Ulice / The Street
Režie Caroline Leafová, 1976, 10 min.
nfb.ca/animation/objanim/en/films
Kanadský National Film Board (NFB) vznikl za 2. světové války jako podpora výroby především dokumentárních filmů. S příchodem experimentálního filmaře Normana McLarena v roce 1941 se však začaly ve studiích vyrábět i animované filmy, kterými NFB proslula po světě. Na svých webových stránkách zpřístupňuje stěžejní díla, k nimž patří i Ulice Caroline Leafové. Tento patrně nejznámější snímek kanadské animátorky je inspirován povídkou Mordecai Richlera, portrétující židovskou komunitu v Montrealu během 30. let minulého století. Očima malého chlapce líčí umírání babičky, na jejíž pokoj chlapec už dlouho čeká. Nakonec se ale dostaví pocit viny. Dětské vidění dodává snímku pocit dejà vu. Leafové výtvarný a animační rukopis je výrazný: proslavila se animací písku na skle, svíceného zespodu, později začala přímo kreslit na sklo. Její kresba je rozpitá, neustále v pohybu, zaměřená na intimní detaily, jež odhalují skryté rysy postav. Animace často obsahuje vizuální metafory, v nichž se prolínají tvary a předměty, vytvářející nové souvislosti. I v dalších snímcích (např. Dvě sestry) stojí v popředí běžný rodinný život, viděný zvnitřku a mnohdy ambivalentně. To je podpořeno autorčiným sklonem vyprávět symbolicky. Její svět je plný ostrých kontrastů: mezi dětstvím a stářím, tmou a světlem či člověkem a broukem (snímek Proměna).
Kamila Boháčková
Misha Alperin
Her First Dance
ECM 2008
Klavírista Misha Alperin je sice obvykle zařazován do jazzové škatulky, ale na albu je dobře slyšet, že jeho rozpětí je větší. S výjimkou jediné je autorem všech skladeb, v několika k sobě přibírá jako spoluhráče ještě Arkadije Šiklopera (lesní roh a křídlovka) a Anju Lechner (violoncello). Alperinova hudba je zastavená v čase – většina skladeb na nahrávce je opřena o položený akord (nebo dva) v klavíru, který jistí melodickou linku horny, violoncella nebo pravé ruky. Skladby působí díky formální rozvolněnosti jako improvizace, o to hlubšího výrazu dosahují v místech strukturálně a harmonicky zkázněných. Účinnost spočívá v evokaci nálady a ve schopnosti podržet ji nebo ji jemně někam směrovat. Příkladem budiž Lonely in White, skladba strukturálně prostinká, ale výrazově mimořádně naléhavá – protivná a neodbytná obsese čtyřtónového ostinata, z níž ovšem Alperin důrazným zásahem zavčas hudbu dostane, aby na ni zbyla jen nepříjemná vzpomínka a úleva, že už je po všem. Je to mistrná „manipulace“, navíc dosahovaná na krátkých plochách, a je jen na nás, zda se jí poddáme. Jakoby mimochodem vkládá klavírista virtuózně pojednaný Jump, většina hudby má ale spíše introvertní rozměr, odráží vnitřní svět člověka, neulpívá, pouze se lehce dotýká a nezanechává po sobě nic než čas, který jste jejímu poslechu věnovali – a nevnímáte ho jako ztracený.
Wanda Dobrovská
Trinacria
Travel Now Journey Infinitely
Indie Recordings/Season Of Mist 2008
Vidieť v zostave jednej kapely nórske (nielen) elektronické experimentátorky Maju S. Ratkje a Hild Sofie Tafjord (a.k.a. Fe-Mail) a „klasických“ metalistov zo zabehnutej formácie Enslaved bolo aj na pomery neustále fúzujúcej škandinávskej scény prekvapením. O to väčším, že Trinacria produkuje v podstate obyčajný black metal – stopy inovatívneho prístupu badať hlavne v noiseových spodkoch, podkresľujúcich celú stopáž nahrávky. Inak ide o kov čierny ako noc (vrátane havranieho škrekotu Grutle Kjelssona a typických seversky navýškovaných, disonantných gitár), i keď hranicu, ktorý mozog Enslaved Ivar Bjørnson dosiahol pri spolupráci s Jazkamer na brutálnej doske Metal Music Machine nedosahuje Trinacria ani zďaleka. Už to, že album vychádza na pomery metalovej scény tradičnom vydavateľstve ukazuje, že tento projekt má oprávnene neskromné ambície osloviť aj menej vyhraneného poslucháča. A takmer stopercentne ich napĺňa: Trinacria je chytľavou a výbušnou zmesou s neskutočným ťahom na bránu, bezpečne vzdialenou od amerických blackmetalových lo-fi extrémov na jednej a napomádovanej „popovej“ tváre toho istého žánru na druhej strane. Je udivujúce, že Travel Now Journey Infinitely vzniklo ako pôvodne jednorázový koncepčný a čisto koncertný projekt. Oheň zapálený gejzírom iskier frontálnej zrážky vikingských sekier a elektronickej alchýmie sa nemohol dať tak ľahko uhasiť.
Juro Olejník
Andrew Liles & Jean-Hervé Peron
Fini!
Dirter 2008
Společné album dvou hudebníků, kteří od sebe mají tak daleko a přesto k sobě svým způsobem tak blízko. Jean-Hervé Peron je vůdcem jedné z frakcí krautrockové legendy Faust, skupiny, mísící ve studiu a na poloimprovizovaných vystoupeních páskové koláže se strojovým ruchem a rockem už od roku 1969. Mistr lakonických miniatur průzračného zvuku a surreálního, přitom stále neomylně britského humoru Andrew Liles se, kromě toho, že neustále chrlí spoustu sólových alb, stal mužem číslo dvě v Nurse With Wound, Faustem ovlivněném kolektivu vzniknuvším v roce 1979 z improvizace a lásce k dada. Čtrnáct čísel alba Fini! (od osmiminutových po několikavteřinové) sice nese typické znaky práce obou tvůrců, tj. Lilesovy filigránské motivky, pípání frekvencí a citace předválečných šlágrů i Peronovu hlučnou živelnost, celek je však nezajímavou splácaninou, v níž jednotlivé ingredience nedaly vzniknout ani zajímavé kombinaci chutí natož vyššímu celku. Album zcela postrádá konzistenci, jednotlivé nápady jsou zakončovány bez pointy, chaos postrádá plodný potenciál a nevystupují z něj životaschopnější tvary. Jedinou jasněji zaměřenou položkou je úvodní The Drummer Is On Valium, zmatené vrstvení bicích ilustrující titulní slogan – osm minut je na takový vtip však přece jen moc. Dost možná nejslabší album v bohatých diskografiích obou borců.
Petr Ferenc