Volební vítězství v nedávném referendu v Bolívii snadno obhájil současný prezident Evo Morales s více než 60 procenty hlasů, zatímco v roce 2005 byl poprvé zvolen do prezidentského úřadu 53 procenty hlasů. Co se od té doby v zemi změnilo?
Bolivijský prezident během své vlády částečně znárodnil ropný průmysl a podstatná část výnosu z ropy a zemního plynu těžená zahraničními korporacemi šla do státní pokladny. Tyto zisky hrály hlavní úlohu při vytváření pružné sociální sítě, obnově zdravotního a školského sektoru, jenž za předchozích vlád téměř nefungoval. Politická výhra mu, vedle ratifikace nové ústavy, má dále umožnit prosazování populárních reforem, ale také mocensky posílit vlastní politickou platformu Hnutí za socialismus (MAS).
Odpor Západu
Tento fakt představuje hůl v rukou západní politické a mediální elity. Představitelé liberálních demokracií již dříve odsoudili autoritářské tendence Huga Chaveze při venezuelských volbách koncem minulého roku. Není pochyb, že se levicové vlády v Jižní Americe vyznačují autoritářskými rysy, ačkoliv to se zdá být celkem přirozené, vnímáme-li odlišný politický vývoj těchto zemí sahající až do koloniálního období. Výtky Západu na adresu jihoamerických předáků mají však hlubší důvod. Spojené státy spolu s EU s nevolí vnímají latinskoamerickou integraci, k níž dochází, a to na úkor koncesí západních koncernů, jejichž ekonomická dominance v tomto regionu neustále klesá. Latinskoamerické státy nyní sázejí na vzájemnou spolupráci a vlastní politický a hospodářský kurz prosazovaný prostřednictvím ekonomických bloků MERCOSUR nebo ALBA.
Západ v čele se Spojenými státy se ale vytrvale snaží o zvrácení tohoto kursu prostřednictvím nevládních organizací jako NED nebo vládních agentur jako USAID. Přímým spojencem západním mocenských struktur je místní bílá oligarchie, která díky populistickým krokům většiny vlád v Latinské Americe ztrácí moc. Lokální pravicové opozice tak tvoří nezbytnou spojnici se Západem na cestě k obnovení statu quo, který zde platil pět století.
Rozdělená země
Bolívijské referendum bylo vypsáno i kvůli politickému patu, který normální chod země ochromil na dlouhé měsíce. Své funkce v národním referendu obhájilo pět regionálních guvernérů, zatímco tři guvernéři o své posty přišli. Většina těchto politiků se rekrutuje z protivládní opozice, jež zaujímá silné pozice v regionech bohatých na nerostné suroviny, především pak na ropné produkty. Morales po volbách zástupcům opozice nabídl vytvoření nové ústavy, jejíž funkčnost byla zkraje letošního roku zablokována vyhlášením autonomie ve čtyřech bolivijských regionech (Santa Cruz, Beni, Pando a Tatina) na základě místních referend. Prezidentova nabídka byla rezolutně odmítnuta opozičním lídrem Rubénem Costasem, opětovně zvoleným do guvernérského úřadu v nejbohatším regionu země a zároveň ideologickém centru opozice v Santa Cruz. Manfréd Reyes, guvernér v regionu Cochabamba, o svoje guvernérské křeslo přišel, ale prohru nepřijal. Dva zbylí opoziční guvernéři, kteří byli poraženi, úděl akceptovali.
Moralesova výzva k národní jednotě západních regionů země, kde se těší velké přízni, a východních, kde dominuje bílá oligarchie, vyšla naplano. Západní výšiny v Bolivii jsou obydlené především zchudlými původními obyvateli, na rozdíl od úrodné země plné pastvin, pasoucího se dobytka a nerostného bohatství na východě. Guvernér Rubén Costas v reakci na prezidentovu výzvu prohlásil, že většina voličů ve východní Bolivii volila proti „diktátorskému režimu a přijetí ústavy, jež představuje jablko sváru mezi bratry a sestrami“.
Ačkoliv Evo Morales v referendu dosáhl pozoruhodného výsledku, což popravdě nikdo nečekal, země zůstává nadále ideologicky rozdělena. Poražení opozičníci se budou nadále domáhat svých ztracených pozic a ti vítězní budou nadále prosazovat zájmy úzké skupiny lidí a spoléhat na pomoc západních zemí. Obecně pojato – tento rozkol sahá za hranice této chudé andské země.
Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.