Poezie zdánlivé banality

V nejznámějším videu dvojice Fischli & Weiss nazvaném Běh věcí (1985-87) hrají hlavní roli nejvšednější předměty: staré pneumatiky, opotřebované stoly, předměty denní potřeby. Na počátku klesá na laně pytel s odpadky, aby se dotkl pneumatiky. Ta narazí na prkno... atd. Na konci dlouhého nekauzálního řetězce drobných aranžovaných náhod, které fungují s precizností švýcarských hodinek, dojde k „velké katastrofě“.

Tato inscenace demonstrovaná na nejvšednějších věcech může působit jen jako dadaistická hříčka. Může být ale také šokujícím demaskováním naší neschopnosti racionálně zakalkulovat roli náhody do světa, který nás obklopuje. Běh věcí je klasickou ukázkou pole, v němž se od roku 1979 pohybuje tvorba dvojice Fischli & Weiss.

Věčné otázky

Proč musím za všechno pykat? Najde mě štěstí? Kdo vládne městu? Smím při poslouchání hudby zavřít oči a vidět barevné obrazy? Procházím při usínání stěnou? Musím si vesmír představit jako pěnu? Je Země matka? Je moje tělo ubytovna? Byla to chyba utéct z domu? Je všechno jen zpola špatné? Jsem muzikální bezdomovec? Co to je otázka? Kdo se zde ptá? Blázen? Měšťák? Hypochondr? Dítě? Elliot Gould? Ludwig Wittgenstein? V roce 2003 prezentovali Fischli & Weiss na benátském bienále instalaci nazvanou Otázky. Na stěnách švýcarského pavilónu se výše citované otázky a stovky jim podobných pohybovaly tak pomalu, jako by zvolna procházely hlavou velmi přemýšlivého individua. Banální a hloupé, rafinované a naivní bylo přerušováno větami, které svou metaforičností vyrážely dech a provokovaly k reakci. Za tuto nesmyslně smysluplnou instalaci obdržela dvojice autorů Velkou cenu bienále.

Buřty a křehká rovnováha

Ložní prádlo, které se nafukuje do obrovských rozměrů připomínajících alpský masiv, plátky salámu rozložené jako koberečky, špekáčky převlečené za trpasličí manekýnky na zrcadle v koupelně, modely domů, které začínají hořet, zkáza Titaniku ve vaně.... Série deseti podivných fotografií nazvaná Buřtová série (1979) byla první společnou prácí Fischliho & Weisse. Předjímá některé motivy jejich budoucích prací: odzbrojující understatement a hravou improvizaci.

Podobným způsobem je pojata i série Rovnováhy/Tiché odpoledne (1984). Představuje fotografie soch skládaných z židlí, lahví, bot, pneumatik a jiných předmětů, které jsou vybalancovány s cirkusovou zručností. Fischli & Weiss zachytili tato „sošná zátiší“ v meditativních tónech modré a zelené, aby jim s lehkou ironií dodali spirituální nádech. „Podařilo se nám naše sochy na krátký okamžik udržet stabilní. Došli jsme k závěru, že všechna formální rozhodnutí můžeme přenechat jim,“ komentovala svůj tvůrčí proces autorská dvojice.

Perfektní přehled

Série 92 malých soch z nepálené hlíny Náhle takový přehled (1980-81) představuje myšlenkový „kosmos“ dvojice v nejčistší podobě. Kromě známých milníků lidské civilizace jako stavba pyramidy či vynález Gutenbergova tiskového lisu se zde objevují podivné sochy jako pecen chleba, kotva nebo hrnec. Všechny minisochy jsou doslova uplácané bez sebemenších estetických ambicí, jako by je zhotovilo osmileté dítě. Jejich rozsáhlá kolekce je koncipována polopaticky a na první pohled působí jako pedagogická pomůcka pro idioty. Jejím rafinovaným vrcholem je série Oblíbené protiklady. Citujme z ní alespoň dvě práce. První demonstruje rozdíl mezi vysokým a nízkým na příkladu dvou jezevčíků: jeden panáčkuje a druhý jen stojí na všech čtyřech. Nemohu se ubránit dojmu, že zde autoři ironizují estetický rozdíl mezi jejich nízkým (neestetickým a zdánlivě nekreativním) a vysokým (tj. „panáčkujícím“) uměním nabízejícím se publiku nebo napodobujícím aktuální trendy.

Blasfemicky instruktivní je socha nazvaná Teorie + praxe, v níž je znázorněna „bída teorie“ a „tíha praxe“ na příkladu myšlenkového projektu konstrukce jednokoláku a jeho praktického provedení. Co vše tento zdánlivě dementní minimalismus může evokovat! Esoteričnost a exklusivnost teoretiků, složitost teoretických modelů, neschopnost teoretiků inspirovat se reálnými potřebami...

Fotografické série

V posledních letech si Fischli & Weiss dávají pauzu od ateliérového provozu. Takovým oddechem byl například archiv Viditelný svět (1987–2000), který vznikl na cestách po světě. Anonymní fotografie s provařenými motivy se v něm skládají do rozsáhlého alba, jehož části autoři pointují až bezprostředním výběrem (na místě) pro prezentaci. „Tyto cesty pro nás byly oddechem od ateliérové práce. Bylo to spíše pasivní hledání věcí v okolí,“ komentoval tuto sérii David Weiss. Série Květiny a Houby (1997) je pokusem o hledání vlastního rukopisu v oblasti fotografie. Dvojice spojovala dvojitým osvětlením filmu makrofotografie květin a hub: z konvenčních snímků zatížených kýčovitou popisností skládala tajemné imaginární krajiny.

Konzervativní rebelové

Fischli & Weiss zahájili svou společnou uměleckou dráhu v době, kdy se začal prosazovat postmoderní postoj bezohledně používající obor dějin umění jako hřiště ironických citací, remakes a re-remakes. Oběma Švýcarům je takový trend naprosto cizí. Osvobozují se od něho pozicemi, které jsou originální, živé a dodnes aktuální: s naivní důsledností a s předstíranou vážností produkují a jako osvětáři shromažďují a třídí neotřesitelné pravdy, které samy sebe paradoxně vyvracejí. Podobně jako groteskní postavy Beckettových her boří a rekonstruují hmotné i nehmotné světy: ať už s toporností vševědoucích pedagogů nebo s lehkostí ničím nezatíženého dítěte.

Záměrně předvádějí absolutní ne-umění, svými mnohovrstevnými artefakty nastavují křivé zrcadlo tomu, co se - v rámci konsensu (ale i kartelu) kritiky, galerijního a muzeálního provozu i sběratelů - za současné umění prosazuje.

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.