9. srpna oslavil 87. narozeniny slovenský skladatel polského původu Roman Berger. „Oslava“ byla více než tichá – skladatelé vážné hudby nemají publicitu sportovců ani jiných celebrit. Pro mne je Roman Berger jednou z nejvýznačnějších hudebních osobností této doby. Nepatří sice k nejznámějším jménům (ostatně kdo je v tomto oboru doopravdy slavný?) ani k nejhranějším autorům (na uvádění skladeb mají vliv nejrůznější faktory, jen zřídka vyloženě umělecké) a ani se nehonosí závratným počtem skladeb (podle mustru to jde pěkně od ruky...). Roman Berger je hudebním myslitelem – a to už není zrovna běžné!
Nebudu se zde zabývat jeho skladatelským dílem ani dramatickými životními osudy. Chtěl bych se pro tuto příležitost zastavit u jednoho pozapomenutého textu, který napsal v roce 1979 jako úvod k pojednání o logických základech harmonie. Tento úvod byl (na rozdíl od pojednání samého) samostatně publikován – s doplňkem přidaným o čtyři roky později – jako Esej a Postscriptum o hudobnej výchove ve sborníku muzikologických studií Musica viva II (OPUS, Bratislava, 1983). Přestože jde o text téměř třicet let starý, jeho aktuálnost se za tu dobu spíše zvýšila.
Hudební výchova patří tradičně k nejopovrhovanějším školním předmětům. Představa kantora s houslemi, který svým svěřencům vštěpuje lásku k hudbě a každou hodinu zahajuje zpěvem národních písní, patří nenávratně obrozeneckému devatenáctému století. Ve století dvacátém se tento typ vyskytoval stále řidčeji a v podstatě byl ze školy vypuzen.
Z pragmatického hlediska je hudební výchova ve školách „ztráta času“ – nadané děti stejně chodí do „hudebky“ a „méně nadaná“ většina se o hudbu nezajímá, nanejvýš tak o nějaký druh popu, který zná z televize; je tudíž lepší věnovat se předmětům, které mají praktičtější využití, například matematice.
Problém je možná v tom, že hudba je už velmi dlouho chápána jako něco uzavřeného. Ostatně celý hudební život a veškeré hudební školství stojí na sice nevysloveném, ale obecně přijatém názoru, že HUDBA již dávno skončila. Že je to oblast, která se vznáší v jakési nadčasovosti, a naší povinností je si tento kánon vybraných nejhodnotnějších děl, který je zároveň symbolem kulturnosti, osvojit, udržovat a předávat dále. Takto je zaměřena celá hudební pedagogika.
I pro širší vrstvy určená osvěta (v knihách a v rozhlase spíše než v televizi) směřuje k výchově „hudebního konzumenta“, který má být přiveden k tomuto kánonu, má mu porozumět a vytvořit cílovou skupinu pro spotřebu hudebních produktů.
Berger však přichází s revolučním tvrzením: „adekvátní percepce hudby není konečným cílem hudební výchovy. A není jím ani ‚hudební vzdělanost‘ či ‚muzikalita‘ sama o sobě.“
Percepci hudby chápe jako specifickou formu vnímání světa, hudební výchovu pak jako součást komplexního systému formálních (i neformálních) výchovných procesů. Kritizuje stávající pedagogický model jako statický a vytvářející pojmové a konceptuální bariéry tam, kde jde v první řadě o cit pro celistvost.
„Hudební výchova by měla mít na zřeteli kultivaci intuice ... metodicky by se měla orientovat na kultivování tvořivého potenciálu.“ V praxi by to znamenalo od samého začátku vytvářet situace, které není možno řešit navyklými, stereotypními způsoby – ty totiž intuici ubíjejí.
Zároveň by šlo o „pěstování lásky k hudbě – jako lásky ke všemu, co je živé, co je stále v statu nascendi, co se vyvíjí…“ Tedy o vnímavost k bezprostřednímu estetickému zážitku, neboť takové zážitky mohou dosahovat určité hloubky, kde se podílejí na utváření otevřeného a tvořivého postoje ke světu. V konečném důsledku by tak hudební výchova mohla překročit svoje vymezené teritorium a ovlivňovat procesy rozhodování a hodnotové škály v mnohem širším měřítku.
Jakkoliv jsou Bergerovy názory formulovány velice teoreticky, je v nich obsažena vize dalšího vývoje. Jestliže si představíme lidskou společnost jako jakýsi složitý organismus, pak hudba v něm (podle mého názoru) zastává funkci podobnou ledvinám – dokáže totiž transformovat negativní energie v pozitivní. Pod pláštíkem estetického působení vykonává očistné procesy, bez nichž život skomírá a ztrácí hodnotu. Smysl pro hodnotu je ovšem třeba pěstovat a hledat jinde než v monetárních ukazatelích. Vlastní tvořivost může být takovou hodnotou, i kdyby se nedala za nic směnit. Cestu nám ukazuje Bergerova vize, která naznačuje, že rozvíjení intuice a tvořivých schopností pomocí hudební výchovy by mohlo mít dalekosáhlé důsledky.
Autor je skladatel a pedagog.