Čínská olympiáda se honosí třemi oficiálními přívlastky: má být olympiádou zelenou, olympiádou technologií a olympiádou lidskosti. Jakpak to s onou zelení asi bude v zemi, kde ročně umírá téměř milion lidí na následky znečištění životního prostředí?
Zpravodajství z Pekingu je dostatečně výmluvné. O orgiích nejrozvinutější technologie nemůže být pochyb, jak o tom denně svědčí užaslé reportáže českých novinářů i dojmy sportovců. O lidskosti čínského režimu si jen málokdo dělá iluze, i když na zmírnění rétoriky už podle očekávání došlo – a kdo by nevěřil mocným státníkům, že nejde o politiku, nýbrž o neposkvrněný sport. A kam zmizela ta ekologie?
Psí blechy, čínský vzduch
Zelenou barvu Pekingu mělo pro oči návštěvníků her zajistit vysazení pruhů topolů podél dálnice z letiště směrem do centra a stříkání seschlé trávy zelenou barvou. Modré nebe se ovšem ukázalo jako tvrdší oříšek. Nepomohlo ani drastické omezení dopravy, ani uzavření provozů, které nejvíce přispívají k znečištění ovzduší hlavního města. Sledování smogové situace tak představuje neodmyslitelnou součást folklóru OH 2008 a obrázky šedé kaše halící výškové budovy probíhají západními médii, jako kdyby se jednalo o strhující objev, a nikoli o běžný stav pekingského povětří. Občas hygienici čínští i zahraniční prohlásí, že tento vzduch zdraví sportovců neškodí. Inu, věřit jim můžeme, mě ale napadá výrok „tyhle blechy jsou psí, ty na člověka nejdou“.
Pekingské podmínky zdaleka nejsou ty nejhorší v zemi. Nikdo, kdo neprojížděl desítkami kilometrů průmyslových oblastí, celoročně zahalených do jedovatého soumraku, v němž je slunce vidět jen jako bledá skvrna na šedém či rezatém nebi, kde se trubky a komíny továrních komplexů plazí donekonečna krajinou pokrytou mourem a popílkem a řeky jsou do poslední zpěněné nikterak neošetřenou odpadní vodou či přímo chemikáliemi z těchto provozů, není s to představit si bez nadsázky apokalyptický stav čínského životního prostředí. V této zemi každoročně umírá téměř milion lidí na následky znečištění ovzduší. Většina hlavních vodních zdrojů je znehodnocena, takže polovina obyvatelstva nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Kromě toho, že na většinu obdělávatelné půdy prší kyselé deště, je silně zamořená těžkými kovy, především kadmiem. Kvůli nešetrnému hospodaření ji velkoplošně ohrožují eroze a zasolování. Už tak rozsáhlé pouště Číny jsou v souvislostí s tím na znepokojivém postupu, ačkoli se ústřední vláda snaží tomuto jevu zabránit vysazováním širokého pásu geneticky modifikovaných topolů na stávajících hranicích severozápadních pouští.
Za vše mluví jeden pokus, jenž vzešel od samotné čínské vlády. Roku 2004 byl zaveden koncept tzv. zeleného HDP, do něhož se započítávalo také poškození životního prostředí a ztráty, které státní pokladně způsobuje. Výsledek byl dramatický: Ukázalo se, že v některých provinciích se skutečný růst blíží nule. Vládní činitelé nic takového neočekávali a brzy pochopili, že takový projekt podvrací rétoriku růstu, na němž je založena politická stabilita země. Roku 2007 projekt zastavili, zprávu za rok 2005, která měla v tomtéž roce vyjít, potlačili a zakázali publikovat v tisku. Vládní pokus ale jen potvrdil odhady zahraničních organizací, že ČLR stojí degradace ekosféry ročně 8–12 % HDP, s odhady až více než 30 % pro rok 2050. Zároveň se tak ukázalo, jak je stávající způsob hodnocení hospodářského růstu zastaralý, pokud ponecháme stranou to, že tento růst ani zdaleka nevypovídá nic o kvalitě životě v té či které zemi.
V ráji externalit
Stěží mohlo být překvapením, když letos Čína předstihla v emisích CO2 do té doby vedoucí USA. Čínský hospodářský zázrak stojí na uhelných nohou, přičemž uhlí má tato země nesmírné zásoby. Vzhledem k neustálému nedostatku energie se v ČLR postaví desítky nových tepelných elektráren ročně. Je sice pravda, že v přepočtu na hlavu Číňané stále zaostávají za vyspělými zeměmi, takže je možno hovořit o etickém problému. Těžko však tuto skutečnost lze využívat při argumentaci pro další bezstarostné zvyšování emisí. Důležitější je totiž holý fakt, že klimatickému systému jsou etické kategorie neznámé, je mu jedno, z jak hustě obydlených oblastí jsou skleníkové plyny vypouštěny, a je mu lhostejné, na jaké úrovni rozvoje který stát je a jak rychle a dlouho se chce rozvíjet. Roli nakonec budou hrát jen souhrnná čísla a v sázce není nic menšího než hrozba klimatu chyceného ve smyčce kladné zpětné vazby. Čína přitom není vůči podnebným změnám nikterak imunní, naopak celý její sever už nyní trpí nedostatkem vody, zatímco jih je tradičním dějištěm záplav a pobřeží, na němž stojí největší a nejbohatší města, je ploché a vystavené nebezpečí stoupající mořské hladiny. Handrkování o tom, kdo má nejdřív začít s omezováním emisí CO2, je proto z hlediska zodpovědného řízení země absurdní.
Nejlidnatější národ světa jednoduše měl vidinu zlatého telete a už už ho chce mít. Krátkodobého blahobytu, v čínském případě pro úzkou střední vrstvu a hrstku milionářů, se nejrychleji dosahuje na základě nejprimitivnější trhovecké logiky, při níž nejvíc ušetří neomezená produkce záporných externalit. Čína je jejich rájem, a to z velké části proto, že pevné semknutí zkorumpovaného autoritářského režimu pravicového typu a velkého kapitálu dovoluje potlačit jakékoli snahy o jejich internalizaci, nebo dokonce o zamezení podnikání s příliš škodlivými následky. Ročně přitom za svá práva na lepší životní prostředí spontánně protestují tři miliony Číňanů, a to přesto, že je míra informovanosti o zdravotních dopadech znečištění mizivá a mnoho lidí si dokonce myslí, že si na něj lze vypěstovat odolnost. Proto jsme-li svědky netajeného obdivu k čínskému růstu, měli bychom si uvědomit, čím je vykoupen, a především – čím bude vykoupen za třicet čtyřicet let.
Tak tedy vzhůru na zelenou olympiádu!
Autor je sinolog.