Středně velké festivaly procházejí krizí. Navíc je otázkou, jak si zajistit dva měsíce po Cannes a čtrnáct dnů před Benátkami kvalitní soutěž. Jak si s tím poradil festival v Locarnu, který letos od 6. do 16. srpna probíhal už po jedenašedesáté?
Po příjezdu do malebného městečka Locarna vás ze všech zdí vítají svítivě žluté plakáty se žíhanými leopardími skvrnami. Leopard je symbolem nejen zdejšího festivalu, ale i města, ležícího na břehu jezera sladkého života Lago Maggiore, ačkoliv mnoho místních už ani nezná původ zvířecího patronátu. Locarnská přehlídka „šelmovsky“ zápolí nejen se stínem slavné minulosti, ale i s pověstí výletního města celebrit, v němž si nezávislí filmaři připadají jako na plese v opeře. V období mezi Cannes a Benátkami je problém získat kvalitní snímky do soutěže i přilákat atraktivní premiéry a tvůrce, kvůli nimž by přijeli lidé z filmového průmyslu. Středně velkým přehlídkám, jako je Locarno, nezbývá než se regionálně či tematicky profilovat. Locarnská přehlídka se tedy zaměřuje na tvorbu románské kinematografie, Německa i Latinské Ameriky a přibližuje nové postupy (multimédia, konceptuální filmy) a retrospektivy.
Schizofrenie uměleckosti i atraktivity se odráží i v samotném publiku či pozvaných hostech. Zatímco na náměstí Piazza Grande se konají noční magické projekce pro osm tisíc diváků, sály při menšinových filmech zejí občas prázdnotou. Scházejí se těžké a extrémní filmy i díla jen těžkopádná, zabývající se tíživými tématy – sebevraždou, tragickou smrtí, exilem či smrtelnou nemocí. Kdyby hollywoodská celebrita Anjelica Hustonová neodřekla účast, patřila by mezi hlavní hosty spolu s levicovým italským satirikem Nannim Morettim nebo filmovým mluvčím izraelského svědomí Amosem Gitaiem. Zlatého leoparda získal minimalistický snímek mexického filmaře Enriqua Rivery Parque vía, meditativně sledující osudy „nejnepatrnějšího hrdiny“, starého sluhy Beta, který hlídá opuštěnou rezidenci, již se majitelé marně snaží prodat.
Houellebecq i Palahniuk v leopardí kůži
Hlavním tématem letošního locarnského ročníku se stal vztah filmu k literatuře a literátů k filmu. Svůj první snímek Lekce 21, načrtávající přednášku o Beethovenově „stařecké“ 9. symfonii na pozadí melodramatu lásky studentky k již „nemohoucímu“ profesorovi, natočil italský spisovatel Alessandro Baricco, známý u nás knihou Hedvábí či monodramatem Novecento. Naopak autor minimalistických černých grotesek (Klubu rváčů) a provokatér Chuck Palahniuk doprovodil adaptaci svého outsiderského hledání identity Zalknutí, jehož hrdina se léčí ze sexuální závislosti a snaží se dávením v restauracích vzbudit soucit bohatých paniček. Svůj filmový přepis vlastního románu Možnosti ostrova představil mrazivě ironický glosátor rozpadajícího se světa Michel Houellebecq. Jeho introvertní drama, propojující různé časové roviny, evokuje vizionářské podoby útěku před lidstvem či samotným životem. Daniel (Benoît Magimel) se po letech vrací do domova sekty potulného kazatele, jež usiluje o vytvoření člověka schopného přežít nadcházející katastrofy. Lze zachránit lidstvo, jen když se člověk proti němu postaví? Může začít znovu od začátku? V miniaturní roli se filmem mihne i slavný prokletý dramatik Fernando Arrabal. Jenže v každém pokusu o útěk je jakási absurdita, ať už představovaná samotou přeživších naprogramovaných neolidí či azylem luxusního hotelu na Bali. Přepis Houellebecqovy temné grotesky stojí mnohem více na sugestivní vizuální kultuře, s jakou zabírá městskou betonovou poušť, narudlou krajinu vyprahlosti či kamenitých postcivilizačních trosek. Naopak kardinálním tématem, prosvítajícím zpoza jeho inscenační nejistoty a esejisticky pojatého příběhu, se v této vizi civilizační skepse stává nemožnost komunikace.
Autor je redaktor deníku Právo.