Klímovsky nazvaná prodejna desek a knih Polí pět, sídlící na pražském Novém Městě, je rájem sběratelů nahrávek alternativní a experimentální hudby. Jejich množství majitel obchodu a hudebník Josef Jindrák navíc obohacuje produkcí svého jednomužného vydavatelství.
Produkce značky Polí pět je vydávána na vypalovaných médiích v nízkých, číslovaných nákladech, pohlednou tvář edici dodává lepenková krabička s vysouvacím „šuplíkem“ a samolepkou s obrázkem – album či film z Polí pěti si nespletete.
Co pomine
CDR už dávno není médiem určeným pro demonahrávky začínajících kapel toužících zaujmout vydavatele, kteří jim posléze připraví „opravdové“ album. Stovky malých vydavatelství všude na světě oceňují finanční dostupnost vydání vypalovaného alba a především nezávislost, kterou s sebou médium nese. Lze vydat malý náklad pouhých několika desítek kusů nebo dle poptávky neustále přidělávat další.
Pamětníci kazetových udělej-si-sám vydavatelství si CDR pochvalují coby ekvivalent kazety, který je ale podstatně levnější a umožňuje dosáhnout lepší zvukové kvality. Podobně jako kazeta v sobě CDR má jistou poezii pomíjivosti. Zatímco kazety, které si jednotliví drobní vydavatelé vyměňovali, mohly být v případě estetického nesouhlasu s obsahem přemazány a znovu použity (a zbyl jen xeroxovaný obal), pálené kompakty jsou tak levné, že se zkrátka – pokud samy časem nepřestanou hrát – vyhodí,
případně prohlásí za nepřeživší svůj čas. Omezená životnost digitálních dat s sebou nese zálibu ve skicách, nedokončenosti, pomíjivosti a ručních pracích. Nenákladná alba netouží být věčným pomníkem a mnohem víc popularity se dostává záznamům nahodilých setkání, atmosféře naznačené nedokonalosti, lo-fi zvukovým deníčkům atd. CDR album často vypovídá o tom, jak umělec zněl a žil v ten který měsíc, týden či dokonce den, rozhodně nepředstavuje shrnutí činnosti za předcházející roky. V rámci roků totiž lze vydat desítky CDR „záznamů duševního rozpoložení“. (Jiná věc je, že nejrůznější experimentální nefolkaři, hlukaři a další, kterých se to týká, pokud dosáhli určité popularity, samozřejmě vydávají na stejných nosičích jako „opravdické“ pop hvězdy. „Velký“ formát stále táhne.)
Květoslav a další
Josef Jindrák, baskytarista undergroundového Skrytého půvabu byrokracie, už jedno malé vydavatelství měl, jeho činnost však musel z časových důvodů nerad ukončit. Stav se majitelem prodejny, usoudil, že je čas pro novou značku coby drobnou doplňkovou aktivitu k prodeji. O formátu měl od začátku jasno: „V mém případě není mnoho možností volby. Dělat to standardně, tedy nechat lisovat CD a LP, je nereálné. Třeba u Jakubových [Jakub Žid alias Jude, zpěvák SPB, který na DVDR vydal u Polí pěti tři filmy – pozn. red.] filmů je pravděpodobné, že se neprodá více než třicet kusů, a já nemám peníze na ten luxus, aby mi doma leželo 470 neprodaných DVD. Takže založení hand made edice byla jediná možná volba. Samozřejmě i to se dá dělat tak, že se to skoro nepozná od normálně vydaného CD. Mně jde ale o to, aby ruční výroba byla přiznaná – proto alba ručně razítkuji. Na druhé straně, aby to mělo jistou ‚profesionální‘ úroveň, nechal jsem si v jedné továrně na zakázku vyrobit ediční lepenkovou krabičku, která se pak titul od titulu podle potřeb upravuje. A pouze vlastní ruční výrobou dokážu snížit náklady tak, aby se to dalo prodávat co nejlevněji (69–99 Kč).“
Umělci vydávající u Polí pěti jsou každý pes jiná ves, většinou se rekrutují z okruhu přátel vydavatele. Zvukové rozpětí vydavatelství sahá od romantického folku mladičkého, upřímného a trochu naivního Cermaqua přes chadimovské ohlasy skupiny Postižená oblast (jíž by prospělo nezhudebňovat verše Ivana Wernische), fúzi industrialu a čtení poezie skupiny 01 (v níž se sešli členové SPB a Dětí deště a která debutovala rovnou na dvojCDR), elektroniku mladičkého cynika Silly Filipa až k sarkastickému lo-fi popu Květoslava Dolejšího, muže, kterému není opravdu nic svaté. „Květoslav Dolejší je pro mě naprosto klíčová osobnost – solitér autodidakt s originální poetikou a v neposlední řadě svérázným humorem, takoví lidé jsou pro mě nejdůležitější a dám za ně ruku do ohně. Tady šlo i o otázku cti, mít někoho takového ve svém katalogu,“ říká hrdě Jindrák a shrnuje: „Mne nezajímají ‚normální‘ věci. Normálnosti je všude dost, to ať si dělají jiní. Myslím, že především u podivínů lze nalézt něco nového, že realitu odrážejí lépe než většina, protože mají lepší úhel pohledu. Divnost je otázka míry, těžko se tu asi na malém prostoru dobereme nějakého jednoduchého závěru.“