Malíř hravého bezčasí

Miroslav Polách (1980), absolvent pražské Akademie výtvarných umění (prof. J. Sopko), praktikuje jiný přístup k malbě a obrazu, než na který je běžný divák zvyklý. Osamostatňuje jednotlivé formy a z nich buduje nové celky. Plocha se stává laboratoří, kde jsou zpracovávány a různě nově skládány odhmotněné a kontextu zbavené prvky. Vlastní malířský arzenál je použitý k tomu, aby setrvával ve své původnosti (materialitě) a nijak se nepodílel na tradiční umělecké ambici, totiž vytvořit obsahovou iluzi. Zdání prostoru, plasticity, imitace materiálového povrchu, to je to, co považuje Polách za zavádějící a pro sebe nevhodnou malířskou linii, protože na každou takto zformulovanou iluzi se přirozeně váže lidská zkušenost, hledající nějaké konkrétní narativní sdělení o subjektu či objektu. Autorovo úsilí jde proti tomuto ilustračnímu automatismu. Cílem je osvobodit objekty z totality prostorovosti a časovosti a učinit je opět živými a svobodnými, skrze zrak nezávislými na lidském egu. Proto je tu modelační potenciál založen na odstupu, ironii, ale i hravosti a zvědavosti.