Jde o bezpečnost občanů

Po zhlédnutí pořadu Natvrdo, v němž poslanec Tlustý sehrál roli provokatéra a jiný poslanec Morava na provokaci naletěl a fiktivním pracovníkům detektivní agentury nabízel zakázku – sledování dcery poslankyně SZ Zubové, vyzval předseda strany ODS a premiér Mirek Topolánek oba zúčastněné k rezignaci na poslanecký mandát a položil základní otázku: „Mají média právo, pokud nejde o spáchaný zločin nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky?“

V Německu jen podle pravidel

Třeba v sousedním Německu jsou v televizích pro používání zpravodajské techniky velice přísná pravidla. Aby nebylo možné média žalovat za fotografování a filmování bez souhlasu, musí být v záběru vždy nejméně pět osob a dotyčný nikdy nesmí být natáčen na soukromém pozemku či v bytě, proto se všechny podobné akce dělají zásadně ve veřejných prostorách, jako jsou restaurace či hotely, a obličej je rozčtverečkován. Navíc použití takové techniky předem schvaluje vedení příslušné redakce – jak to většinou stojí napsáno v redakčním kodexu –, a to tehdy, je-li to ve veřejném zájmu. Janek Kroupa, který reportáž produkoval, si kvůli tomu založil vlastní firmu a podobné pořady prodává na klíč televizi Nova. Pravidla natáčení si tedy určuje sám a televize pak pořad před vysíláním nechává zřejmě posoudit svými právníky. Premiér, proti jehož lidem byla nakonec akce, v níž tak ochotně a rád sehrál roli provokatéra poslanec Tlustý, namířena, dostal ještě před odvysíláním možnost se k pořadu vyjádřit.

V Německu by tedy podobná reportáž nejspíš odvysílána být nemohla, už jen proto že v záběru byli většinou jen dva či tři lidé. Německá stanice by si ale do blízkosti natáčených posadila figuranty, aby byla podmínka splněna. V Německu pracuje se skrytou kamerou pořad Frontal 21 na ZDF nebo Akte 2000, nedávno v něm natočili v Bundestagu poslance, jak šňupou kokain, aktéři měli ale zamlžený obličej. A kdyby byl u záběrů živý zvuk, musel by být hlas jednotlivých lidí neidentifikovatelný. Podobně by taková reportáž nemohla být odvysílána v některých veřejnoprávních televizích, jako je třeba BBC, kde používání zpravodajské techniky zakazuje redakční kodex. Skrytou kameru v BBC nesmějí používat v případě politické publicistiky, ale je běžným nástrojem v pořadech o testování zboží a služeb.

Ve staré Evropě je považována novinařina za samoúčel. Ulrich Stoll, investigativní reportér ZDF, mi pro Respekt řekl: „Novinář přece vypráví story a nechce vylepšovat svět.“ U nás vždy novinařina něčemu sloužila: nejprve obrození, pak budování státu, později socialismu a nakonec kapitalismu. Tohle stará Evropa těžko chápe.

Podle Petra Uhla, člena Rady ČT, ale reportáž Janka Kroupy, jak uvedl v Právu, nebyla v rozporu ani s kodexem ČT (pro Novu není závazný), který byl schválen sněmovnou v roce 2003. Proti takovým reportážím však vystoupil v televizi advokát Tomáš Sokol a prohlásil, že dceru poslankyně Zubové „nebyl oprávněn nikdo filmovat“. Nato ale zase Uhl připomněl znění zákona, „podle kterého se snímky a obrazové a zvukové záznamy mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít (…) pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství“. Ani v této věci v Česku tedy nepanuje shoda.

Investigace, nebo rešerše?

Bylo toto nasazení operativní techniky ve veřejném zájmu? Marek Švehla v Respektu hovoří o tom, že ne, Nova a Mladá fronta Dnes, které se na projektu podílely, tvrdí, že ano. Po patových volbách a přechodu dvou poslanců z opozičního tábora do koaličního, po tom, co se dělo při volbě prezidenta na Hradě, což všichni mohli vidět v přímém přenosu, už odpověď není tak jednoduchá, protože ve veřejném zájmu evidentně je, aby se nedaly hlasy poslanců kupovat či získávat vydíráním, či jak říkal pan Morava, „kladnou nebo zápornou motivací“. Tvrdá západní pravidla ale prestižním médiím předepisují pracovat výhradně jen s rešeršemi, proto se již jednou citovaný Ulrich Stoll nepovažuje za investigativního, ale za rešeršního reportéra.

Může tedy novinář vystupovat při rozhovoru s politikem pod skrytou identitou? Když švédští kolegové vyšetřovali miliardové úplatky kvůli gripenům, použili při rozhovoru s naším bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem stejnou metodu a vedení redakce použití skryté identity i skryté kamery schválilo, právě proto, že bylo ve veřejném zájmu odhalit nekalé metody při rozhodování o vítězi v miliardovém tendru. Zřejmě i Švédové si tehdy mysleli, že rozklíčovat tato podezření, když chybí politická vůle věc řádně vyšetřit, je k takovému kroku opravňuje. Německý novinář Günter Wallraff si na této metodě založil kariéru: hrál například pod jinou identitou Turka, aby ukázal, jak se Němci chovají k cizincům, či se pod jiným jménem nechal zaměstnat v bulvárním Bildu, aby odkryl metody práce těchto novin. Jeho knihy pak vyšly po celém světě.

Nejspornější otázka se zřejmě týká toho, kdy může novinář použít provokaci, když podle zákona 273/2008 a paragrafů 103 a 107 ji bude moci od 1. ledna 2009 používat jen inspekce ministerstva vnitra proti policistům a civilním zaměstnancům policie. Jenže hovoří-li politici neustále o korupci v jejich řadách a sami nejsou schopní proti ní účinně bojovat, logicky takový stav vede k tomu, že novináři – jejichž úkolem není jen informovat, ale i kontrolovat mocné a bavit, jak toto řemeslo definuje již tzv. liberální teorie tisku z 19. století – začnou suplovat nefungující práci policie, státních zástupců a soudů, zvlášť když vidí, jak snadno se pan Tlustý, bývalý ministr financí, nechal přemluvit ke spolupráci a vyfotografovat se ve vaně s modelkou. Na obranu novinářů lze uvést i argument, že nikdy nehodlali inscenované fotografie použít a zveřejnit za účelem vydírání, přičemž i rozhovory s panem Tlustým důsledně nahrávali, aby mohli doložit svůj odstup od politiků. Milan Kruml, analytik Novy, v interním hodnocení upozornil i na to, že v Německu podobně pracovala veřejnoprávní televize ZDF, když se jí podařilo vylákat do Thajska jednoho z nejnebezpečnějších pedofilů a dostala ho do vězení.

Zásadní otázka ale zní ještě jinak: Proč Mirek Topolánek nemluvil o novinářské etice, když byl skrytou kamerou natočen pan Doležel z ČSSD a v rozhovoru padla slavná věta o „pěti v českých na stole“, či když byl podobně natočen budišovský starosta Péťa, tehdy rovněž v ČSSD, kvůli zneužitým dotacím? Protože na to nikdo nikdy neodpověděl, jsou protesty politiků či dnešní chvály pana Paroubka na novináře, který v případě reportáže o panu Doleželovi hovořil právě o týmu Janka Kroupy jako o agentech ODS, nedůvěryhodné.

Symptomatické jsou i ohlasy vzdělanější veřejnosti a některých novinářů: ti všichni jen litují toho, že Janek Kroupa neměl dost trpělivosti a nedotáhl reportáž do konce, aby ukázal, že takové praktiky se v poslanecké sněmovně provozují se souhlasem šéfů jednotlivých klubů. Průzkum agentury STEM pro Českou televizi potvrdil, že 72 procent dotázaných si myslí, že za celou akcí nebyl pan Morava sám. Autor se ale brání tvrzením, že musel reportáž ukončit, protože pan Morava od něj chtěl fotografie slečny Zubové, které on z etických důvodů nikdy nechtěl dát z ruky. Ředitel televize Nova Petr Dvořák zase ukončení natáčení zdůvodnil Hospodářským novinám blížícími se volbami. Pořad evidentně nevymetl „Augiášův chlév“, jak by si přál pan premiér. ODS se naopak kolem předsedy klubu ODS Tluchoře stmelila jako jeden muž, i když to byl právě on, kdo zaslal poslanci Moravovi SMS s dotazem, zda se fotografie Tlustého ve vířivce spolu s dívkou prodávají jednotlivě nebo jako balík.

Do diskuse o etice žurnalistiky by se měly zapojit univerzity, advokáti, soudci, politici, novináři i kvalifikovaná veřejnost. V důsledku totiž nejde o etiku, ale o bezpečnost občanů, protože, jak často připomíná Jiří Přibáň, profesor filosofie práva na univerzitě v Cardiffu, ta je možná jen ve svobodné společnosti, ve které vláda podléhá veřejné kontrole a funguje v rámci přísných kritérií ústavnosti a zákonnosti.

Autor je novinář a spisovatel.