Šílenství lásky

Novou sezonu v divadle Ponec otevřela premiéra sdružení NANOHACH. Tentokrát ke spolupráci přizvali slavného britského tanečníka a choreografa, spoluzakladatele skupiny fyzického divadla DV8, Nigela Charnocka. V inscenaci Miluj mě zkoumá zamilovanost, onen stav mysli, kdy nejsme schopni se ovládat a mnohdy se chováme jako šílení.

Čtyři aktéři – Eliška Kašparová, Marta Trpišovská, Honza Malík a Michael Vodenka – si hned v úvodu sedají na židle těsně před diváky, otevírají program a upřeně hledí před sebe. Jeviště je najednou odrazem hlediště a my máme možnost sledovat nejrůznější reakce diváků během představení. S prudkou změnou hudby se čtveřice dává do drsného hiphopového tance a již tehdy je jasné, že téma lásky nebudeme probírat s vážností. Představení od začátku nese silný punc osobnosti Nigela Charnocka, známého svými sólovými výstupy, při kterých mu jde o komunikaci s divákem. Divadlo jako takové je pro něj hlavně komunikací, a proto se tanečníci v Miluj mě velmi záhy obracejí přímo do publika a sdělují mu své niterné pocity, kombinujíce je s úryvky poezie Františka Halase a Milana Kundery a především Shakespearových sonetů.

Tanečníci v publiku

Hodinový kus nemá ucelený charakter; je spíše sledem oddělených scén, které vymezují jednotlivé písně. Hudba velmi přispívá k „zamilované“ náladě, znějí totiž staré love songy, třeba od Billie Hollidayové. Během střídajících se scén mají tanečníci možnost plně projevit svůj temperament, ať už v tanci ve skupině, v duetech či při doprovázení tance slovem. Publikum je zcela zblízka atakováno jak verši, výkřiky či pohledy, tak i přímým oslovením a následným fyzickým kontaktem, to když zamilovaní tanečníci nevydrží a jdou hledat svou lásku přímo do publika. Prolézají mezi řadami a objímají se s každým, na koho dosáhnou. Z jedné strany hlediště na druhé si dvojice přehazuje Shakespearovy verše, zatímco druhá na jevišti komunikuje tancem. Velmi přímý kontakt s publikem je typický pro Charnockovu práci a může mít své příznivce i odpůrce. Je však velmi funkční a prostě zábavný.

K nezapomenutelným obrazům jistě patří tanec Honzy Malíka s hadrovou figurínou muže v životní velikosti, opět velmi přesně podbarvený zamilovaným šlágrem, díky němuž se publikum již směje, i když oba tanečníci zatím jen sedí vedle sebe. V ničem si s nimi nezadá ani výbuch energie Marty Trpišovské na známou píseň Should I Stay or Should I Go. Všichni čtyři performeři mají dostatek charizmatu na to, aby svůj stav šílené a odhodlané zamilovanosti prodali. Režisér a choreograf jim naložil hodně – choreografie je poměrně obtížná, nesnese ani nejmenší pokles energie, která ještě ale musí zbýt na to, aby tanečníci byli schopni srozumitelně oddeklamovat své texty, zpívat a vrhat se do publika. Daří se jim to (na druhé premiéře o poznání přesvědčivěji) a společně vytvářejí kaleidoskop tance, poezie, hudby, vášně a šílenství.

Všestrannost účinkujících

Úskalí by mohl představovat „charnockovský“ styl inscenace. Účinkující vlastně používají na jevišti velmi podobné postupy jako choreograf sám ve svých sólech. Nedá se však říci, že by byli jeho kopiemi nebo že by jevištní tvar byl jakousi zmnoženou napodobeninou Charnockova sóla. Stojí totiž na osobnostech členů skupiny a jejich hereckých kvalitách. Nemohou zde být pouze tanečníky, ale opravdu všestrannými performery. Tím se navíc Miluj mě otevírá i publiku, které by na současný tanec nešlo z obavy, že mu nebude rozumět nebo že je příliš depresivní. NANOHACH vyvrací obě tato klišé a opět víří vody českého tance, tentokrát vtipným a energickým kusem, který budete milovat.

Autorka studuje taneční vědu.