Ad glosa Filipa Pospíšila (rubrika Ovšem, A2 č. 3/2008)
K noticce k semináři o KSČ na FF UK si dovolím podotknout, že „vymazaná“ jména se týkala těch, na něž byly posudky vytvářeny; jména jejich autorů nijak vymazána nebyla. Co se týče Blažkova obvinění pana Hrocha – chápu, že se to do krátké glosy nevejde, ale šlo o konkrétnější zacílení (ba FF-zacílení), nikoliv o výstřel, že byl Hroch evidovaný jako agent. Podle Blažka materiály v jejich archivu dokazují, že Hroch pro StB vytipovával kolegy z vlastní katedry – a to je to, co Hroch popřel.
Katka Volná
Ministr zaměstnancům Památníku národního písemnictví
V odpovědi na otevřený dopis zaměstnanců Památku národního písemnictví (PNP) ze dne 13. 12. 2007 sděluji: (…) Jedním z prvořadých cílů uvažovaných změn, týkajících se příspěvkových organizací zřizovaných ministerstvem, je zachovat funkční síť státních muzeí a galerií. Ministerstvo ani na chvíli neuvažovalo, že by součástí této sítě nebylo muzeum české literatury. Jednání jsou vedena pouze o tom, jaké zadání a jakou organizační formu by toto muzeum mělo mít. Při těchto jednáních jsou zvažovány aspekty odborné, manažerské i ekonomické a v případě PNP samozřejmě také okolnosti jeho vzniku (např. direktivní odtržení literárního archivu od Národního muzea) a okolnosti jeho mnohaletého působení na základě principů kulturní politiky komunistického státu, které nemohly jeho vývoj neovlivnit, byť se od té doby mnohé změnilo. Jednání jsou vedena i se znalostí toho, čeho památník dosáhl od roku 1990 do současnosti, a se znalostí problémů, které musel řešit v souvislosti s restitucí Strahovského kláštera a jeho knihovny. V současné době jsou zvažovány dvě možné varianty: 1. zachování statu quo, pokud jde o organizační formu a akcelerace jeho vnitřní transformace na moderní Muzeum české literatury na základě aktualizace zadání jeho činnosti, 2. změna organizační formy na Muzeum české literatury jako autonomního odboru Národního muzea (podle modelu Českého muzea hudby), přičemž Národní muzeum by bylo – se vším všudy – právním nástupcem památníku. Po posouzení silných a slabých stránek obou alternativ bude přijato rozhodnutí. Ať bude zvoleno kterékoliv z uvedených řešení, Česká republika nepřestane mít své literární muzeum a současná sbírka památníku bude nadále spravována a využívána podle zákona č. 122/2000 Sb. a literární archiv podle zákona o archivnictví a spisové službě.
Václav Jehlička, ministr kultury
(zastoupen Františkem Mikešem)
Otevřený dopis ministru kultury
Vážený pane ministře, jako jeden z autorů či editor knihy, kterou Vám odborová organizace Památníku národního písemnictví zaslala na konci roku 2007 jako výraz přízně a jako jeden z mnoha důkazů významu odborné činnosti Památníku národního písemnictví, si odvažuji reagovat na Váš dopis z 11. ledna 2008.
Píše-li Váš náměstek Mikeš v dopise označeném Vaší osobní hlavičkou o okolnostech mnohaletého působení Památníku národního písemnictví „na základě principů kulturní politiky komunistického státu, které nemohly vývoj neovlivnit”, používá argumentů, které je možné právě tak použít proti takřka kterékoliv státní kulturní organizaci, a co víc, i proti samotnému ministerstvu kultury. Navíc se domnívám, že podobné argumenty patřily či měly patřit k rétorice ministerstva v roce 1990, nikoliv v roce 2008. Píše-li Váš náměstek Mikeš o změnách organizační formy PNP na Muzeum české literatury, pak nezbývá než upozornit, že i samotná změna názvu není jen ztrátou zavedené značky, ale může cíleně nebo podvědomě směřovat i k oklešťování odborné i popularizační činnosti této instituce (činnost PNP není zdaleka jen muzeální, pojem památník je podstatně širší než pojem muzeum, právě tak pojem písemnictví zahrnuje daleko více jevů než samotný termín literatura, národní není totéž co české). Píše-li Váš náměstek Mikeš ve Vašem dopise o okolnostech vzniku PNP na počátku 50. let a zajímá-li se snad o ně, pak by konečně mělo nezkresleně zaznít, že na prahu 50. let existovaly plány na využití prostor Strahovského kláštera útvary Československé lidové armády a že projekt vzniku PNP, u jehož kořenů stáli přední čeští literární historici a jazykovědci, mimo jiné pomohl zachránit mimořádné hodnoty Strahovského kláštera jako tradičního centra české kultury a vzdělanosti. V roce 1964 se nejednalo o direktivní odtržení literárního archivu od Národního muzea, ale o sloučení dvou literárních archivů, které tehdy pod střechami Strahova existovaly (literární archiv NM + dokumentační oddělení PNP).
Vážený pane ministře, věřte, že se neobáváme sami o sebe a o svá pracovní místa, ale o další možnosti mnohostranného studia českého písemnictví a kultury. Zatímco odborníci z řad vedoucích archivářů, ředitelů akademických ústavů a univerzitních profesorů jsou postaveni do rolí bezmocných signatářů, o další existenci naší instituce a její výsledné podobě rozhoduje komise, jejíž většina členů nezná ani dějiny PNP, ani současný stav jeho činnosti. Za těchto okolností se můžeme snadno dočkat nepříjemných překvapení, která mohou negativně ovlivnit nejen naše odborné aktivity, ale i činnost mnoha dalších generací badatelů. Dopis, na který reaguji, je jen dokladem propasti, která dělí ministerskou komisi od odborných problémů a dějin PNP.
Miloš Sládek