Liverpool se letos spolu s norským Stavangerem stal Evropským hlavním městem kultury. V případě briského města zcela právem, ale může se přitom pořád odkazovat jen na památku Liverpoolské čtyřky?
Pět mladíků v kapucích přeběhlo přes rozbahněný trávník směrem k vodě. V rukou drželi barvy ve spreji a jejich terčem byl jeden z kulturních symbolů Liverpoolu. Nastavení semaforů na křižovatce dávalo výtržníkům 30 až 40 vteřin na to, aby uskutečnili svůj plán předtím, než se kolem zase prořítí proud automobilů. První zakuklenec doběhl k velké, na kovovo natřené Žluté ponorce, která stála poblíž doků, a začal psát: W – E – A – L – L –L - I - V - E … pak ho ale projíždějící kolona přinutila, aby se běžel schovat za lavičku v parku. Žilami druhého zakuklence protékal čistý adrenalin, když sprintoval k ponorce, aby pokračoval v nápisu: I – N – A – T – E – R… a pak běžel zpět. „Do prdele,“ prohlásil hezký rezatý mladík, když si sundaval kapuci z hlavy, „jak se píše slovo terorista? Se dvěma, nebo jedním R?“
„Je to opravdu záhada, jak tě mohli pustit na univerzitu,“ odpověděla třetí postava, těsně předtím, než vyběhla z úkrytu a dopsala celé heslo. Pak se chuligáni odebrali spokojeně domů za zpěvu textu „Všichni žijeme v teroristickém režimu“ na melodii písně nejznámější rockové kapely, která vzešla z jejich města. Byli na sebe pyšní. Jednak proto, že se jim podařilo umístit silné prohlášení proti válce v Iráku na jeden z nejvýznamnějších městských monumentů, a za druhé proto, že se dobře pobavili. Bohužel však při tom zůstali v zajetí místní tradice, která káže, aby se při každé příležitosti odkazovalo na jednu skupinu, která se rozpadla již před více než třiceti lety.
Přispěli tak k pohnuté historii pomníku Žluté ponorky, který musel být nakonec přemístěn, aby udělal místo obřímu nákupnímu parku. Ten vyrůstá právě v těchto dnech jako součást městských plánů na regeneraci centra. Jen několik set metrů od původního místa pomníku se nachází nedávno vybudovaná Liverpoolská aréna, ve které se předminulou sobotu odehrával slavnostní večer u příležitosti převzetí čestného titulu Evropského hlavního města kultury. V centru dění byli opět Beatles, i když už jsou z poloviny mrtví. Zasněnému publiku byli předvedeni v podobě Liverpoolského muzikálu. Bubeník pochybného nadání a zpěvák bez hudebního sluchu si připravili oficiální píseň slavnostního roku, kterou nazvali Liverpoolská osmička. Obsahuje následující perly:
Nejdřív jsem byl námořník a splul moře
Pak jsem dostal práci v továrně
Pokud tohle byla demonstrace toho, co město může kultuře nabídnout, pak stojí za starou bačkoru. Naštěstí je ale Liverpool ve skutečnosti jedno z nejúžasnějších, nejrůznorodějších a nejživějších míst na světě.
„Myslím si, že ta spousta různých akcí, které jsou na celý rok naplánovány, včetně koncertů, tanečních a divadelních představení, může městu jedině prospět,“ libuje si čtyřiadvacetiletý Rick, který se živí jako dopravce. „Sice se neustále potkáváte s tím, že jsou jako tvář naší kultury představováni jen Beatles, ale celkově to podle mne nabízí příležitost, jak může Liverpool dokázat, že je tu daleko více než Liverpoolská čtyřka.“ A organizátoři se letos opravdu snaží. Bude se tu konat jeden z největších festivalů africké hudby, nazvaný Africa Oye, vystaveny budou nové sbírky Tate Gallery, proběhne páté výtvarné bienále, festival komedie a prezentace současných a začínajících filmových tvůrců.
Reptání z podpalubí
I když byl zahajovací večer označován za „lidové otevření“, mají ve skutečnosti obyvatelé Liverpoolu dost odlišné představy o tom, jak by měl letošní rok vypadat a co by měl městu přinést.
Tony-Pete pracuje pro místního poslance a ohledně nastávajícího roku má smíšené pocity. „Nejsem schopný říct, co vlastně kultura je, ale nemyslím si, že ji instituce Hlavního města kultury propaguje. Jde prostě o to dostat do města investice. Což by bylo velmi dobře a v pořádku, jenže zatím se tyto snahy zaměřují jen na střed města. Přinese to asi nějaká nová pracovní místa, ale nemovitosti v severním Liverpoolu stále připomínají Bagdád v jeho nejhorších dnech. Pokud by se peníze daly tam, určitě by došlo k pozitivní změně v těchto oblastech a odrazilo by se to i na životě zdejších obyvatel.“ Přílišný důraz na centrum města zřejmě představuje podobný myšlenkový zkrat jako přílišné zdůrazňování Beatles. Výsledkem je podpora starého, plešatého a zaručeného.
Je sice pravda, že nějaké peníze přišly i na menší projekty a mnoho lidí získalo podporu, se kterou ani nepočítali. Ale nedostatek originality a vize, kterou organizátoři Evropského hlavního města kultury prokázali, je znepokojivá.
Necelé dvě hodiny poté, co Ringo Starr a jeho přátelé konečně zmlkli a vypadli, byli jen o několik kilometrů dál postřeleni dva muži. Šlo o jeden z příkladů rostoucí kultury násilí různých gangů, které sužují městské čtvrtí. Model regenerace města, který politici nyní prosazují, počítá s tím, že se bude postupně rozšiřovat střed města, který je založený na ekonomice služeb. Vyrostou nové obchody, domy „chudých“ poblíž centra budou demolovány a nahrazeny apartmány, které mají tolik v oblibě yuppies. Proti takovým záměrům se postavila mimo jiné obyvatelka jednoho z domů Elizabeth Pascoeová, jejíž žalobu proti zbourání jejího domu momentálně projednává Evropský soud pro lidská práva. Periférie je mezitím zanedbávána a velké části města upadají.
Matt je jedním ze zakladatelů liverpoolského sociálního centra, nazvaného Next to Nowhere. I on má o smyslu Evropského hlavního města kultury své pochybnosti: „Když je kultura vnucována seshora jako v tomto případě, je to jen zbraň vládnoucí třídy, která chce zničit, integrovat nebo zaplavit kultury, které jí oponují, které byly vytvořeny obyčejnými lidmi. Je to dnes tak hluboce institucionalizováno, že většina panáků v uměleckých radách a podobných nesmyslech zřejmě opravdu věří, že pomáhají těm divochům v Liverpoolu, aby překonali dědictví osmdesátých let, nebo podobným nesmyslům.“
Obchody po páté
Podobné odpovědi odrážejí nejistotu ohledně toho, co bude letos pod označením kultura nabídnuto jak místním, tak i návštěvníkům, kterých má podle odhadů dorazit o 1,7 milionu více než loni. „Letos se do centra pozornosti dostane mnoho kulturních projektů, které ve městě probíhají a o nichž obvykle lidé nevědí. Tím, že se různé druhy umění, jako je tanec či krátký film, dostanou do zorného pole veřejnosti, vzrůstá šance, že se setkají s něčím nečekaným, co by si obvykle nevybrali, co je ale potěší,“ slibuje si Lynne, která se zabývá městským plánováním a v Liverpoolu žije dlouhá léta. Diváci se však mohou setkat i s jinými „kulturními zkušenostmi“. Jednou z kulturních událostí anoncovaných v oficiálním programu je Život po páté – informace o tom, že ve čtvrtek budou nyní obchody otevřeny i po páté odpoledne!
Pokud se kampaní k Evropskému hlavnímu městu kultury roku 2008 necháte nalákat, můžete – přiletíte-li letadlem – spatřit sochu Žluté ponorky opět na novém stanovišti. Je umístěna u Mezinárodního letiště Johna Lennona. Když potom pojedete z letiště autobusem, můžete zahlédnout davy lidí, kteří se fotí před cedulí Penny Lane, a můžete si na chvilku mylně myslet, že je město fixováno na svou nedávnou minulost. Mladí protiváleční aktivisté se také zmýlili, když využili Beatles k tomu, aby prosazovali své názory. A organizátoři akce Evropské hlavní město kultury, společnost Culture Company, se určitě mýlí, pokud si myslí, že je nutné znásilnit Beatles, aby si města někdo všiml. Z ekologických důvodů ovšem doporučuji spíše cestovat do Liverpoolu autobusem. Musíte se ovšem připravit na zhruba šedesátihodinovou projížďku.
Autor působí v Multikulturním centru.
Přeložil Filip Pospíšil.