Proč obyvatelstvo přijímá „reformní“ zdražení, zmrazení platů a omezení sociálního zabezpečení bez protestů?
Jednou z příčin relativního klidu české společnosti i po spuštění reforem je skutečnost, že již historicky se protesty v naší zemi začínají nejprve v Praze, odkud se šíří dále na venkov. Dnešní mocenská elita si období klidu pojistila tím, že obyvatelům Prahy nabídla jiné podmínky, než v jakých žije naprostá většina lidí ve zbytku země. Tím si vykupuje jejich konformitu s poměry. Uveďme jen několik příkladů.
Zatímco před dvaceti lety byl průměrný příjem obyvatel Prahy jen o několik málo procent vyšší než ve zbylých okresech (a pohyboval se zhruba na úrovni příjmů na Ostravsku), dnes Pražané v průměru pobírají více než 150 % průměrného republikového příjmu. Svou průměrnou životní úrovní tak vytvářejí stát ve státě. Začali se odtrhávat od zbytku republiky zhruba ve stejné době jako Slováci. Nikoli jen svými příjmy, ale také nesrovnatelně nízkou mírou nezaměstnanosti, a tedy výrazně nižším rizikem sociálního propadu.
Pražané sobě
Tím se z nemalé části vysvětlují volební výsledky. Pražané jsou výrazně pravicovější než zbytek republiky. Čím dále od Prahy, tím lepších výsledků dosahuje ve volbách levice. Politické obsazení pražské radnice je v tomto ohledu více než výmluvné.
V Praze žije výrazně menší podíl chudých domácností, než je republikový průměr. Zároveň v ní žije výrazně vyšší podíl domácností nejbohatších. Z tohoto zorného úhlu je třeba číst také daňovou a sociální reformu, která vstoupila v platnost dnem 1. ledna 2008. Tato reforma je jednoznačně výhodná pouze pro příjmovou skupinu pobírající nad 80 000 Kč hrubého měsíčně. Odhadem se v kategorii zaměstnanců jedná asi o padesát tisíc lidí. Naprostá většina z nich žije v Praze. V důsledku výrazného snížení daně a zastropování sociálního a zdravotního pojistného si tito lidé navíc každoročně mezi sebou rozdělí hrubým odhadem nějakých 15 miliard korun. Asi není třeba dodávat, kde žije většina členů této nepříliš početné, avšak výrazně privilegované skupinky. Z tohoto hlediska by reformě slušel název „Pražané sobě“. Samozřejmě hlavně někteří.
Dva měkké polštáře
V Praze však na tom nejsou špatně ani mnozí lidé ze skupin méně finančně ohodnocených. Stálo by za zvláštní výzkum zjistit, kolik Pražanů využívá dnes svých chat a chalup k dorovnání rodinného rozpočtu. Žít na chalupě a pronajímat svůj městský byt umožňuje výrazně zvýšit svůj životní standard. Paradoxně tak minulý režim, který lidem umožnil pořídit si poměrně lacino druhé bydlení, dosud výrazně přispívá ke stabilizaci stále nerovněji uspořádané společnosti a k sociálnímu smíru. Druhé bydlení tak zejména pro starší populace představuje měkký polštář, který je spolehlivě izoluje od stále syrovější reality.
Další polštář je pro Pražany nastlán v oblasti dopravy. Nedávné výrazné zdražení metra se jen málo projevilo na ceně celoročních permanentek. Mnohem více je pocítili turisté z ciziny (ti peníze mají) a lidé, kteří do Prahy přijedou na pár dnů z venkova (ti mají sedět raději doma).
Tradičně bývají za subjekt kritické reflexe společenských poměrů považováni vysokoškoláci. Na kategorii vysokoškolských učitelů je dobře vidět, proč v Praze je kritické myšlení v těchto řadách tak slabě vyvinuté. Typický pražský vysokoškolský učitel má dva až tři pracovní úvazky, aniž by byl dvakrát či třikrát výkonnější než jeho kolegové z venkova. Kromě své fakulty zajíždí pár stanic metrem hostovat ještě na další univerzitní anebo akademické pracoviště. A kromě toho má část úvazku na některé z regionálních univerzit v krajském městě, vzdáleném do dvou hodin jízdy vlakem. Zvyšuje tam svou více či méně papírovou přítomností renomé celého pracoviště.
Konformita většiny Pražanů s poměry však není dána zdaleka jen finanční zvýhodněností, perspektivami a existenční jistotou nesrovnatelnou s poměry ve zbytku země. Už za minulého režimu člověk při návštěvě Prahy cítil, že toto město je s výjimkou úzké skupinky disidentů (výrazně se rozrostla teprve po roce 1989) tak jaksi socialističtější než města jiná. Být vyloučen z KSČ v Praze pro vědce či učitele téměř automaticky znamenalo přijít o své místo, být vyhozen z práce. S rostoucí vzdáleností od Prahy přísnost režimu klesala, takže v Brně lidé takto postižení na pracovišti nejednou zůstávali, trpěli „pouze“ omezením publikační činnosti a nemohli pomýšlet na výkon žádných funkcí.
Po roce 1989 se Praha opět dostává do pozice strážce ideologické čistoty nového zřízení. Díky nadprůměrně vysoké míře pružnosti, dynamičnosti a adaptability se z mnoha bývalých kádrů nomenklaturních pracovišť stávají prakticky přes noc think tanks divoké liberalizace. Sami si tak mezi sebou často s uznáním říkají.
Výsledkem všech těchto faktorů je, že Praha (s čestnou výjimkou malých skupinek svých spíše politicky marginálních obyvatel) se přestala solidarizovat se zbytkem země. Pokud se v ní konají například demonstrace odborářů či protiradarového hnutí, celkový počet zúčastněných se jen nepatrně odlišuje od počtů těch, kdo byli do Prahy z venkova přivezeni. Vzápětí po jejich odjezdu matka měst opět zaujímá svou monumentální státotvornou pozici na podstavci vybudovaném z letité konformity.
Je otázka, jak dlouho tato situace vydrží. Dost možná další fáze reformy vyžene do ulic krajských měst nespokojené davy obyvatel. Pak uplyne jistě již jen několik málo týdnů a Václavské náměstí se zavlní známými transparenty s heslem „Nechceme být poslední“. Ten největší určitě ponese Jiří Lábus.
Autor je sociolog.