Evropa dala běloruskému režimu šanci. Volební proces však proběhl podle starého scénáře.
Běloruský prezident Alexandr Lukašenko si potrpí na šokující výroky. K nim jistě patří i to, co řekl před běloruskými parlamentními volbami ruské agentuře Interfax: „Západ nám tyhle volby musí uznat za demokratické. A jestli podle něj budou zase ,nedemokratické’, tak se s ním zkrátka přestaneme bavit.“
Evropa si už na způsob vyjadřování běloruského autoritářského prezidenta částečně zvykla. A před letošními volbami se tvářila, že si myslí, že se Lukašenko bude skutečně snažit o demokratizaci systému. „Tohle jsou bezprecedentní volby podle pravidel Západu,“ ubezpečoval je znovu běloruský vládce.
Bělorusko se od roku 1996, kdy v čele země stanul Lukašenko, ocitá ve stále větší mezinárodní izolaci. Jedná se přitom o východního souseda Evropské unie, který je geograficky i historicky nedílnou součástí Evropy. Bělorusko mělo v minulém desetiletí možnost připojit se k Evropské politice sousedství (EPS), která rozvíjí ekonomické vztahy mezi Unií a východními zeměmi, výměnu expertů a přináší zásadní investice do rozvoje infrastruktury nebo zemědělství. Dohoda Běloruska a EU byla dokonce v roce 1996 podepsána, ale k ratifikaci už nedošlo. Evropské unii vadil hlavně fakt, že se v zemi začali záhadně „ztrácet“ prezidentovi političtí oponenti, například bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko nebo novinář Dmitri Zavadski. Připojení Běloruska k EPS tak EU podmínila vyšetřením těchto případů a větším důrazem na lidská práva. Od té doby jsou vztahy Běloruska se Západem (tedy nejen EU, ale i Spojenými státy americkými) na mrtvém bodě.
V letošním roce se v atmosféře zmrazených vztahů objevilo několik překvapivých momentů. Začátek roku nebyl pro Bělorusko právě příznivý. Spojené státy proti němu zavedly ekonomické sankce a poté ihned vypukla mezi oběma zeměmi diplomatická válka. Počet pracovníků americké ambasády byl zredukován na 30 procent a pro americká víza si Bělorusové museli začít jezdit do Moskvy. Evropská unie se k sankcím přidala a krom toho tvrdošíjně trvala na zachování rozsáhlého seznamu Bělorusů, kteří mají zakázán vstup do zemí evropské sedmadvacítky. Brusel tak Lukašenko nikdy neviděl. Vstup má do něj zakázaný už od roku 1996. A s ním i na padesát vysokých představitelů běloruského státu.
Zdá se, že tato opatření zafungovala. V srpnu 2008 omráčila běloruskou veřejnost zpráva z oficiálních médií: Lukašenko propustil všechny politické vězně v zemi. Na svobodu se dostal dokonce i Alexandr Kozulin, dlouholetý Lukašenkův rival a protikandidát na prezidenta v roce 2006. Po tomto gestu chtěl Západ věřit tomu, že se uvnitř Běloruska cosi pohnulo, a nabídl Lukašenkovi výměnný obchod. Pokud proběhnou zářijové parlamentní volby demokraticky, bude zúžen počet osob na „černém seznamu“ Unie a ekonomické tempo vzájemného obchodu stoupne až o několik desítek procent. Pro režim v Bělorusku, který od roku 1998 nepřipustil svobodné volby, byly tyto podmínky tvrdou výzvou.
Současná demokratická opozice v Bělorusku se okamžitě rozhodla voleb účastnit: „Bydlím na okrajovém minském sídlišti,“ vysvětloval svou motivaci Aleš Lahviniec, člen demokratického Hnutí za svobodu. „Mám u sebe v okrsku ideální elektorát – mladé rodiny, které si přejí, aby se v Bělorusku konečně něco změnilo. Pracuji s nimi už osm let. Pokud budou volby demokratické, do parlamentu se dostanu.“ Svou kampaň připravil do nejmenších detailů, pracovaly pro něj desítky dobrovolníků. Ostatně je to ostřílený politik-aktivista a tato kampaň nebyla jeho první. Dosud se však nedostal dál než k zamítnutí registrace své kandidatury volební komisí.
Přes proces formální registrace se tentokrát dostalo jen 70 z celkových 240 kandidátů z řad představitelů opozice. Lahviniec mezi nimi opět nebyl. „Jsem moc silný kandidát, Lukašenko mě nikdy nenechá dojít k volbám,“ znělo jeho vysvětlení. Oficiálně však nesplnil jednu z desítek byrokratických podmínek pro registraci. Volební boj se tím pro něho uzavřel.
Západ však sázel na to, že se do parlamentu dostane alespoň oněch 70 demokratických kandidátů, kteří byli přes registraci propuštěni do volebního klání. Před volební nedělí 28. září začaly do blogů a opozičních internetových novin prosakovat informace o fenoménu plastelíny v tzv. předčasném hlasování. Bělorusové totiž podle svého volebního zákona mohou hlasovat i předčasně a volební místnosti byly otevřeny už od čtvrtka. Co se dělo s volebními lístky v urnách v noci a o přestávkách, kdy urny nehlídali volební pozorovatelé, ví jen Bůh. Většina pozorovatelů si však stačila všimnout, že pečetě na urnách letos nebyly z vosku, ale z plastelíny.
Poslední naděje na to, že by snad volby mohly tentokrát proběhnout relativně demokraticky, poté „pohřbilo“ oznámení pozorovatelů z řad OBSE. Přibližně polovinu z nich volební komise vůbec nepustily do místnosti, kde se sčítaly volební lístky. V pondělí proto vydala tato mezinárodní organizace prohlášení, v němž označila běloruské volby za nedemokratické.
Od pondělí 29. září tedy Lukašenko se Západem skutečně nemluví. Trvá si na svém, že volby byly „podle západních pravidel“ a že kvůli nim dokonce znásilňoval běloruské právo. Skutečnost, že do parlamentu letos opět neusedne ani jeden demokratický kandidát, vysvětluje jednoduše. „Inu, nejsou v zemi dost populární,“ prohlásil hned po skončení voleb. „Běloruský lid ví, koho chce volit, a toto své přání projevil i v letošních volbách.“ Trefně se o zklamaných nadějích Západu a splasklé bublině letošních běloruských voleb vyjádřil generální sekretář Rady Evropy Terry Davis: „Lukašenko si nikdy nenechá ujít příležitost, aby ztratil příležitost.“ Se svým vůdcem ovšem příležitost ztrácí celý národ.
Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni.