Minislovník postmoderních ikon

Francouzské nakladatelství Albin Michel, které se zaměřuje především na populární tituly, vydalo letos v dubnu esej sociologa a profesora pařížské Sorbonny Michela Maffesoliho Iconologie – Nos idolatries postmodernes (Ikonologie – naše postmoderní zbožňování). Autor je českým čtenářům znám z občasných přednášek v Praze a překladu knihy O nomádství (Prostor 2002).

Posedlost komunikací a rovností

Podobně jako Roland Barthes ve svých Mytologiích z padesátých let načrtl několik dnes již legendárních moderních mýtů, tak i Maffesoli se svými Ikonologiemi líčí portrét proti proudu moderní společnosti, která je podle jeho slov „posedlá komunikací a rovností jako naprostou účelovostí“. Svou novou publikaci pojímá jako slovník, v němž čtenáře metodicky seznamuje s abecedně řazenými hrdiny a fenomény postmoderní doby. Setkáme se zde například s katolickým mnichem Abbé Pierrem, spisovatelem Houellebecqem, ďáblem zeleného trávníku Zinédinem Zidanem, Harrym Potterem a dojde i na trockismus, módní trendy, tetování nebo high-tech protézy.

Barthes ve své době velmi progresivně použil analogii současných idolů a ikon s mýty, přičemž se inspiroval strukturální lingvistikou Ferdinanda de Saussura a pojal mýtus jako jazyk. Barthes však zůstal v pojetí modernismu, jenž chápe mýtus jako určitou mystifikaci skutečnosti, zdroj klamu a omylu. Maffesoliho postmoderní přístup k mýtu nehledá původ mýtů na základě zkreslených událostí, ale snaží se pochopit skutečnost z jejího mytologického založení. Přístup nazírání přitom probíhá způsobem vycházejícím z imaginace a vcítění. V osmatřiceti textech, psaných s lehkostí a nadsázkou, se tak autor snaží za stereotypy vybraných ikon odhalit jejich archetypální jádro a uchopit hlubší smysl, jenž nám může v každodenním shonu unikat.

Sněhobílý vous a třídenní strniště

První z analyzovaných ikon je nedávno zesnulý Abbé Pierre, o němž už v Mytologiích referoval Barthes. Abbé Pierre je hrdina zimy 1954, během níž uskutečnil nezapomenutelnou kampaň na pomoc bezdomovcům. Z mladého vousatého mnicha se však padesát let po Barthesovi stává sněhobílý stařeček, který vyzařuje dojemnou dětinskost a moudrost zároveň. Archetyp mládí a stáří v jedné osobě snoubí touhu po celistvosti a podobně jako u Matky Terezy či Sestry Emmanuelly jde i u Abbé Pierra o postavu překonávající svou smrt a nadále působící v lidských podvědomích. Ostatně i z jejich hrobů se stávají poutní místa, kde se odehrávají kolektivní meditace a setkání.

Dalším ze zásadních hesel je fenomén „třídenního vousu“, související s nostalgií po ztraceném ráji, což je jev prostupující i dalšími kapitolami. Zde sociolog popisuje především mladé muže, kteří svým třídenním strništěm touží po uznání a autoritě, jiné však než v případě Abbé Pierra. Jedná se v podstatě o malé děti, které nedokážou přistát na zemi, a tak dále pokračují v pasivním snění o dokonalosti a lepším světě. Hned poté na scénu přichází Che Guevara – hrdina, z kterého se stalo tričko, anděl revoluce, který se zachránil svou předčasnou smrtí, „protože kdo ví, neskončil-li by též v kůži diktátora, jakým je dnes churavý Fidel?“. Guevarův portrét se v záhybech triček mění ve výsměch: „Reprezentace hrdiny může být chápána několika způsoby, ale život je tady a teď. Nemá cenu otravovat s idealistickými projekcemi o sobě samém a ráji na zemi!“ konstatuje Maffesoli.

Následující Maffesoliho hrdinkou je televizní moderátorka Mireille Dumasová, která je ikonou v dionýském duchu. Vysílací čas jejího pořadu Soukromý a veřejný život přichází s intimními svědectvími a vytváří z nich veřejná témata. Dobrovolnými hosty jsou často i slavné osobnosti s touhou stát se ještě slavnějšími, a tak se malá domácí obrazovka stává obrovskou vitrínou, v níž lidé exhibují bez falešného studu a voyeuři si přicházejí na své. Mireille je naslouchající a vyzvídající špionka, stylizující se do psycholožky. Mezi dalšími hesly rozšafného slovníčku je například poltický hybrid „Sarkolène“, který v sobě nese kořeny jmen dvou posledních kandidátů na francouzského prezidenta. Sociolog se v tomto případě pozastavuje nad faktem určité smazanosti a bezpohlavnosti současných politiků naší globalizované planety.

Honza a knedlíky

Na rozdíl od Barthesových Mytologií, které jsou rozděleny na praktickou a teoretickou část, sdružuje Maffesoli v rámci jednoho hesla jak popis ikony, tak zároveň i její sociologický rozbor. Slovník je parodický a současně vědecký, vede k prolínání aktuálních figur a fenoménů současnosti s filosofickými koncepty. Občerstvujicí Maffesoliho čtení lze vřele doporučit a zároveň si představit, kdo by tak u nás vstoupil do pestrobarevného ikonologického obrazu: dobrotivý Abbé Pierre by v Česku stěží našel nějakou morální náhradu, zato Mireille Dumasové by mohla sekundovat Halina Pawlowská anebo podobně vyzvědačský moderátor Jan Kraus. Asi by nechyběl ani Milan Knížák či Jiří David, ze sportovců by Zidanovi mohl konkurovat Dominik Hašek, i o něm je totiž známo, že na ledové ploše po leckom vyjede. V české krajině by se určitě našlo plno rozboruhodných hrdinek a hrdinů a pohádkový Honza s buchtami, knedlíky a pivem by se snad i odvážil vyrazit do světa jinakosti a proměn postmoderních ikon.

Autorka je multimediální umělkyně, žije v Paříži.