(1869–1917)
Před roky – v žití neujde nic změně –
v té aleji jste v němém smutku stáli...
Bylo ti šestnáct let – jí o nic méně.
Dnes máte pro vše smích jen neurvalý.
Jsi střízliv dnes... A přece míváš chvíle,
kdy bys ty cesty sem chtěl opakovat,
vše lhát si znova, klesnout v lokty bílé
a v krajky živůtku své čelo schovat...
Však není to ten cit, jenž kvet’ kdys v tobě,
to první jaro s jižních větrů vanem,
kdy vůně neznámé pil’s v každé době,
po něčem novém toužil, nepoznaném –
to už ten říjen je, kdy přecházejí
v bengálské barvy stromy vše a keře,
a doubravou, zkad ostré vůně vějí,
zní smutné hlasy rozjitřené zvěře...