Architektura a fragment

Nové obrazy Jaromíra Novotného

To, že i dnešní obraz může nabízet mnoho tajemství a dobrodružství jak pro autora, tak pro diváka, dokazuje poslední výstava mladého malíře, podle jehož jednoho díla byla nazvána nedávná velká přehlídka nejmladší české malby v Galerii hlavního města Prahy – Resetting.

Architektura a interiéry jsou předmětem malířského zájmu Jaromíra Novotného (1974), absolventa pražské Akademie výtvarných umění (prof. Jitka Svobodová, prof. Miloš Šejn). Roku 2003 vystavil v olomoucké Galerii Caesar obrazy s redukovanými modely domů, z nichž některé – jako třeba Obvod – nebyly jen „osamělými prototypy“ (název výstavy), ale sugerovaly vědomě snící, melancholicky zabarvenou touhu po komunikaci mezi zdánlivě zcela odlišnými elementy vnější a vnitřní architektury. Z retrospektivního pohledu se ukazuje, že pro autorovu další inspiraci nebyly rozhodující zmíněné prototypy, ale spíše hrubě naskicovaná, expresivní pozadí, která kontrastovala s harmonií předmětných prvků v prvním plánu.

Hrozba rozpadu

Výrazné změny Novotného malby signalizovala kutnohorská výstava s ironickým titulem Vítejte! (2007). Tam autor prezentoval interiéry bytů, jejichž předlohy si zčásti vybíral z katalogů nábytkových firem. Obrazy pohovek nebo otevřených regálů navršených až k hornímu okraji plátna byly beznadějně prázdné. Tato „bytová jádra bez života“ – osamělé, opuštěné kusy mobiliáře – sugerovala jakousi vágní strnulost. Na některých obrazech se objevovaly prázdné stěny nebo podlahy nahozené s expresivní dramatičností. Ke dvěma či třem z nich jsem se několikrát vracel, aniž jsem přesně věděl proč – snad mne přitahovala atmosféra hrozby přítomná v těchto nudných, studených a umělých interiérech. Na těchto obrazech viselo ve vzduchu cosi blíže nepopsatelného.

Současnou výstavu v pražské Galerii Via Art, nazvanou Uzavřená oblast, koncipuje Jaromír Novotný jako proces rozpadu předmětného světa. Touto tichou destrukcí opouští dosavadní leitmotivy svého malířského zájmu – modely domů a nábytky z předešlých výstav. Těžiště jeho současné tvorby se posunuje od figurace k minimalismu. Tento pohyb se pokusím popsat detailněji.

Cesta na hranici

Výstava, začíná obrazem Torzo – nadhledem do nitra domu, který podlehl implozi. Uprostřed plátna se rýsuje jakási černá díra, propadliště, v němž dominuje svár černé a světle šedivé barvy. Následuje plátno Náhradní zdroj, kompaktní reziduum minidomu, které může být chápáno jako pokus o komprimaci trosek architektury z díla Torzo.

Centrem výstavy jsou dvě velká plátna – na prvním, nazvaném Zatmívání, sugerují pootevřené lamely v kruhovém otvoru na bílém plátně malířsky nepojednaný prostor za něčím, co by se dalo označit jako nouzový východ (metaforicky možná i východisko z nouze?).

Vrcholem prezentace se zdá být plátno Můstek, na němž je centrální černý kosodélník rozdělen horizontálním pásem vysunutého úzkého pruhu můstku. Ten protíná vertikála, jejíž stín budí dojem, že se jedná o tyč. Asociace s minimalismem mága černé barvy Ada Reinharda nebo naopak s hmotnou, abstraktně-symbolickou malbou Antoniho Tàpiese zde nejsou na místě. V Můstku totiž autor ponechává na bílé ploše pozadí několik nenápadných, letmých stop procesu malby – ty negují jakékoli spirituální konotace obou potenciálně se nabízejících umělců. Navíc je reálnost, faktičnost stop na Novotného obraze v ambivalentním kontrastu k tajemnému, těžko definovatelnému černému tvaru.

Výstavu uzavírá překvapení: bílé plátno se třemi lehce nakloněnými souběžnými horizontálními liniemi.

Intuice gesta – paradoxy kompozice a forem

Současnou momentkou malířského výrazu Jaromíra Novotného je oscilace mezi předmětností a minimalismem, která mu umožňuje plynule přecházet z jedné polohy do druhé. Na rozdíl od amerických minimalistů – například Barneta Newmana nebo již zmíněného Reinharda – či v českých poměrech Stanislava Kolíbala nevyvolává Novotného malba ani v nejmenším dojem racionální kalkulace nebo manipulace. Jde o intuitivní hledání vlastního výrazu, který by reflektoval autorův emotivní postoj k dnešnímu světu. Novotného plátna nepředkládají zjevně čitelné znaky nebo symboly – provokují recipientovo vnímání ambivalencí mezi konkrétností a metafyzičností figurativních elementů. Obrazy rovněž oživuje a prohlubuje někdy až extrémně nesymetrická kompozice. V obou zmíněných rysech malířského rukopisu můžeme spatřovat podprahový vliv studia v ateliéru Jitky Svobodové. Mám dojem, že se Jaromír Novotný po několikaletém hledání nyní „našel“, a to ve vyhraněné a v současné české malbě ojedinělé pozici, která pro budoucnost slibuje mnohá překvapení.

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.

Jaromír Novotný – Uzavřená oblast.

Galerie Via Art, Praha, 7. 10. – 31. 10. 2008.