Tři povídky zde otištěné byly původně součástí cyklu Života na Kdysissippi (recenzi viz na s. 6), avšak do knižního vydání posléze zařazeny nebyly: Martin Machovec se domnívá, že ke škodě, neboť by zřejmě patřily k tomu nejlepšímu, co je v souboru obsaženo. Zde tedy vycházejí jeho přičiněním – poprvé.
Okultní James Bondy
Náhle a bez varování je Malá Strana prostoupená hustou bílou mlhou. Tramvaje nejezdí, auta parkují u okrajů chodníků, lidé se zbaběle schovávají v podloubích a po hospodách.
Vládne ticho jako před počátkem světa.
„Sem velký tajemství!“ ozývá se z mléčných hlubin tajemné mlhy.
Ozbrojené policejní oddíly sofistikovaně pročesávají terén, v labyrintech chodeb a průjezdů se obnažují pedofilové. Psi tlumeně vyjí, v zrezivělých potrubích syčí chladná pára.
„Sem velký tajemství!“ sugestivně sděluje hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„Co je to za hlas?“ ptá se Milan Koch Nikolaje Stankoviče. Jsou jediní, kteří se nestačili schovat, proto beznadějně tápou v neproniknutelné mlze a spoléhají na vlastní zvířecí instinkt, který je privilegiem básníků, neinfikovaných zhoubným materialistickým virem.
„Asi nějakej duch,“ usuzuje Stankovič.
„Čí duch?“ podupává Koch na jednom fleku.
„Nejspíš nějakýho mága,“ tipuje Stankovič.
„Bude konec světa?“ panikaří Koch a naráží do odpadkového koše.
„Svět je nekonečnej,“ říká Stankovič, chaoticky mává rukama a hledá opěrný bod.
„Proluftuju vaše bezmyšlenkovitý lebky, plný smradlavý tmy!“ pouští hrůzu hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
Několikrát třeskutě hřmí a začíná hustě sněžit.
„Proč v létě sněží?“ leká se Koch.
„To asi ten duch…“ zmatkuje Stankovič, praští se do pleše o dopravní značku.
„Sem bestiální prznitel sériovejch těl a sadistickej inseminátor jalovejch duší!“ mstivě hřímá hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„Seš anděl, nebo démon?“ pouští si Koch hubu na špacír.
„Sem věčný tao,“ měkce odpovídá hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„Je průser denně chlastat pivo za pivem?“ trne Stankovič.
„Pivo je zázračnej elixír. Mana nebeská. Pronikavě povzbuzuje intelekt a zjemňuje křehkej cit,“ povzbudivě odpovídá hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„Seš duch mrtvýho člověka, nebo žijícího?“ vyzvídá Koch.
„Žijícího,“ přiznává hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„Jak se menuješ, mlžnej duchu?“ tlačí na pilu Stankovič.
„Egon Bondy,“ prozrazuje hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
„A máte na tuhle soukromou šaškárnu řádný povolení?“ vyštěkne na ducha s odtajněnou identitou šéf speciálního policejního komanda.
„To nemám…“ provinile jihne Bondyho hlas z mléčných hlubin tajemné mlhy.
Několikrát třeskutě hřmí a přestává sněžit, hustá bílá mlha se pomalu rozplývá. Nad Malostranským náměstím se nehybně vznáší reálně tělesný Egon Bondy, zbavený nadreálně netělesné existence. Je obklopený zlatou mystickou aurou, působí lehce a uvolněně, jeho asketická tvář vyzařuje vlídnou pokoru a vstřícný mír. Tmavý baret na jeho hlavě vyvolává dojem královské koruny, z prošedivělé bradky mu odkapává blahodárný včelí med, chromí starci ho chytají do kelímků a lačně chlemtají.
„Zázrak, zázrak!“ stále znovu a znovu hystericky povykuje Stankovič.
„My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám…“ náměsíčně prozpěvuje Koch píseň Magické noci. Sektářsky blouzní v katatonickém transu, strojově se kymácí z jedné strany na druhou a dlaněmi rytmicky pleská do stehen.
„Jménem zákona sepněte ruce za hlavou a pomalu klesejte dolů!“ nařizuje Bondymu šéf speciálního policejního komanda.
„Sám to nedokážu, sem oproštěnej od zemský gravitace,“ vysvětluje Bondy.
Přijíždějí hasiči a vysunují vysoký žebřík, Bondy po něm opatrně šplhá dolů.
„Jste zatčen!“ oznamuje mu šéf speciálního policejního komanda.
„Poslužte si…“ škytá Bondy a nastavuje zápěstí.
Pouta cvakají, hasiči odjíždějí, fízlové s Bondym taky.
Komunisti
Tonda Křeček bydlí v Tomášské ulici, hned vedle hospody U tří trojek, v těsném sousedství Malostranského náměstí. Ve stejném domě, ve kterém bydlí stařec Markýz se psem. Úzkým průchodem se vejde na malý dvůr a po dřevěných schodech se pokračuje do prvního patra s pavlačí. Tonda zdědil rozlehlý kvartýr o deseti místnostech, s dvěma klavíry, s prostornou kuchyní, s koupelnou a se třemi funkčními záchody. U Tondy nastálo bydlí asi třicet lidí ze všech možných končin republiky (jsou přihlášení k časově limitovanému přechodnému pobytu), ale každý týden přijíždějí a odjíždějí další – neuvěřitelná směsice morbidních typů a exemplářů. Po celém kvartýře jsou rozhozeny matrace, deky a spacáky, postelí je málo a pravidelně se o ně losuje. Telefon je odpojený. Bonusem je velká černobílá televize, funkční gramofon, tři kazetové magnetofony a jeden kotoučový. Každé dopoledne se nájemníci rozejdou a pozdě večer sejdou, výjimky tvoří soboty a neděle. Ne všichni se vrátí, někteří uvíznou v policejních spárech, jelikož jsou celostátně hledaní za různé – většinou stupidní – prohřešky. Na každý den jsou určené tři slečny, které vaří večeři pro zpumprlíkované navrátilce, z peněz, které se každé ráno dají do placu. Nikdy není nouze, vždy se sejde tolik, aby to bohatě stačilo pro všechny. Jiné tři slečny perou a uklízejí, brajgl se netrpí. V případě častých – většinou nočních – policejních náletů jsou všichni na krátké vlastivědné návštěvě a po zhlédnutí historických skvostů se vracejí do svých lokalit. Taková je základní domluva, která se musí bez cavyků respektovat. Nikdo nešéfuje, nikdo se nekrčí při zdi. Tonda je vlídný a tolerantní člověk, typický pražský blonďák ze staré frajerské školy. Fungující komuna na prestižním místě v centru Malé w, to je opravdové terno a pohádkově reálný sen.
Je jaro, sobota dopoledne, drobně prší.
„Skočte někdo pro cigára a vemte jich víc. Tady sou prachy,“ pokládá Uška kilo na stůl, okolo něhož sedí a vzpamatovává se po včerejší bezstarostné jízdě asi patnáct přízraků. Uprostřed stolu spí obrovský černý kocour Šiva.
„Já pro ně dojdu,“ chrčí Tockstein a zvedá se. Má na sobě krátké modrobíle pruhované pyžamové kahoty a hráškově zelený nátělník.
„Leje a je tam docela kosa, hoď si něco na sebe,“ upozorňuje ho Uška.
„Jo,“ kývá Tockstein a navléká se do růžové nafukovací plovací vesty, na hlavu si posazuje pestrobarevné slaměné sombréro, bere kilo a jde na věc. Je bos.
„Fešák,“ mlaskne obdivně Uška.
Tockstein zmizí v přízemí a venku na ulici, parta okolo stolu zarytě mlčí.
„Věděl vůbec, do čeho se navlíká?“ ptá se Tonda Křeček.
„Tutově ne,“ říká Uška.
„Hlavně aby se vrátil. A s cigárama,“ obává se Tonda.
„Vrátí. Má to jen přes náměstí a zpátky. To zvládne,“ chlácholí ho Uška.
Uplynou dvě hodiny, Tockstein s kuřivem nikde.
„Mám ho jít hledat?“ zvedá se Pipin.
„Nechoď, vrátí se,“ usazuje ho Uška.
Uplyne další dlouhá hodina.
Dole v průjezdu je slyšet skřípění vrat a dusot mnoha kroků, pokračujících přes dvůr po schodech na pavlač a ke kvartýru. Dveře se rozlétnou a vchází bosý Tockstein. Přes ramena nese dva monstrózní igelitové pytle. V jednom jsou kartony s tvrdýma spartama, v tom druhém přepychový sortiment z lahůdkářství. Za Tocksteinem divoce povykuje deset temperamentních Talijánů, jeden z nich má na hlavě Tokyho sombréro. „Bella, bella! Praga magica! Enrico fantastico!“ hulákají jeden přes druhého a nedočkavě se cpou dovnitř, do kuchyně k velkému stolu. Usazují se a fascinovaně zírají. Z ostatních pokojů se zvědavě trousí další nájemníci, zatímco Talijáni řvou „Bravo, bravissimo! Communa anarchista čeka! Bella, fantastica!“
„Potkal sem je na náměstí a málem ze mě zvlčili. Pochopil sem, že sou z Boloně a že studujou sociologii. Zatáhli mě do kavárny a nasázeli do mě hafo kořalek. Tohle všechno nakoupili voni,“ ukazuje Tockstein na přeplněné vaky. „Jo, a pokud to nikomu nebude vadit, tak tady chtějí pár dnů zkejsnout,“ dodává na závěr a vrací na stůl netknuté kilo. Kocour Šiva se probouzí, dlouze se protahuje a se vztyčeným ocasem se majestátně promenuje po obvodě stolu.
„Sou našimi hosty, ať zůstanou, jak dlouho chtějí,“ široce rozevírá Tonda náruč a do sklenic od hořčice obřadně rozlévá červené víno pančované rumem.
„Bella, bella, bellissima!“ řvou Talijáni.
Potomci Ladislava Klímy
Už druhý den prší a fouká studený podzimní vítr. Nikolaj Stankovič s Fandou Pánkem už druhý den (plus jednu dlouhou noc) trčí v dešti na Maltézském náměstí a diví se. Aby jen tak netrčeli, čtou intelektuálně náročné samizdaty – dva díly Úvodu do fenomenologie oranžové barvy od Patočkova žáka Petra Rezka. Stankovič čte první díl: Zelenou charakteristiku modré barvy, Pánek druhý díl: Modrou charakteristiku zelené barvy.
„Už sem z toho počasí na mašli,“ zničeně konstatuje Pánek.
„Já taky,“ prokřehle stepuje Stankovič.
„Kam pudeme?“ ptá se Pánek.
„Kam v tom lijáku můžeme jít?“ ždíme si Stankovič vousy.
„Třeba do hospody,“ navrhuje Pánek a zmrzlými prsty se propracovává ze stránky 145 na stránku 146.
„V tomhle počasí?“ krotí ho Stankovič. Už poněkolikáté pročítá stranu 214.
„Nebo jinam,“ těká Pánek očima po vlhkých fasádách a vrací se zpět na stránku 145.
„Kam jinam?“ ptá se Stankovič a ze strany 214 popojede na stranu 235.
„Nevím,“ hlesne Pánek a na stránce 137 se vpíjí očima do poznámky pod čarou. Cikcak prolistovává už přečtený text.
„Já taky ne,“ drbe si obočí Stankovič. Upouští samizdat do bláta, namáhavě se pro něj shýbá a cídí ho cípem tesilového saka. Ze vzdáleného chrámu sv. Mikuláše sem v nepravidelných poryvech doléhá krystalická varhanní hudba, od Vltavy pronikavé skřeky racků.
„Co dybysme se schovali u tebe v Hrobce?“ navrhuje Pánek.
„Teď? Takovej flák cesty?“ tváří se skepticky Stankovič.
„Nepudeme do Jéčka?“ nevzdává to Pánek. „Tam je sucho, čerstvě namletý kafe a pivo v ledničce,“ ožívá v naději.
„To je eště dál,“ krotí ho Stankovič. „V dešti se nedá nikam chodit,“ dodává a mechanicky zalistuje v rozečteném fasciklu.
„Proč furt chčije a fouká vítr?“ tetelí se Pánek zimou.
„To dybysme věděli…“ třeští oči Stankovič.
„Opravdu byste to chtěli vědět?“ jízlivě zaburácí Nic Odněkud.
„Jasně, že chtěli,“ leknutím si stříkne do manšestráků Stankovič.
„Poručili jsme větru, dešti,“ hrdě se chlubí Něco Odnikud.
„Vy ste všemohoucí?“ submisivně trne Pánek.
„A taky vševědoucí,“ machruje Nic Odněkud.
„Tak to je v prdeli…“ kleje Stankovič.
„Ne, vy jste v prdeli,“ autoritativně krákorá Něco Odnikud.
„To teda sme…“ bezradně se ošívá Pánek.
„A vždycky budete. Jak pod bičem zasranýho Ruska…“ oznamuje Nic Odněkud.
„Ale…“ hlesne Stankovič.
„…tak v cukrovejch kleštích vychcaný Ameriky,“ přerušuje ho Něco Odnikud.
„Takže…“ hlesne Pánek.
„Na věčný časy…“ konkretizuje Nic Odněkud.
„No…“ chytá depku Stankovič.
„…a nikdy jinak,“ finální smečí jim bere šanci Něco Odnikud.
Milan Kozelka (1948 v Kyselce u Karlových Varů) se věnuje výtvarnému umění, performanci a land artu. Vydal dvě básnické sbírky, tři knihy próz a sestavil tři rozsáhlé antologie regionálního umění a literatury. V současné době žije v Praze.