Mluví se o finanční a ekonomické krizi, za těmito momentálními symptomy lze však zahlédnout krizi určitého způsobu vládnutí světa a způsobu tvorby jedince. Odhaluje se nám půda, ze které se může zrodit něco nového.
Abychom lépe pochopili, co se v současné době vlastně děje, musíme si položit otázku: odkud se berou peníze? V novinách se dočítáme, že FED (Americká centrální banka) nebo Evropská centrální banka vypustila na trh tolik a tolik stovek miliard dolarů. Kde ty miliardy vzaly?
Bankovky dnes už nejsou vázány na nějakou konkrétní hodnotu (dříve to byly drahé kovy), přesto samozřejmě nejsou vydávány nekontrolovaně. Centrální banka půjčuje peníze, které sama „tiskne“, dalším bankám a tyto peníze jsou jištěny aktivy těchto bank (nikoli ledajakými aktivy, pouze těmi kvalitními, nechci zde však zacházet do podrobností, důležitý je princip).
Intuice jasně říká, že by měl existovat nějaký vztah mezi objemem takto na trh vypuštěných peněz a inflací. V oficiální řeči však takový vztah není, důležité jsou jen úrokové míry, za jaké centrální banka peníze půjčuje, ty mají na inflaci přímý vliv – čím vyšší úrokové míry, tím obtížnější je půjčit si a tím menší je inflace (tím menší objem peněz se také ocitne v oběhu).
Bublina na realitním trhu
Během mého několikaletého pobytu ve Francii mě zarážel zvláštní fenomén: přestože se francouzské ekonomice nedařilo nijak zvlášť dobře, ceny nemovitostí vzrostly za pár let o sto procent! Inflace se přitom podle oficiálních statistik pohybovala kolem dvou procent. Podobný růst cen se dal zaznamenat v celém tzv. vyspělém světě.
V českém prostředí tato otázka přes silný růst cen nemovitostí tolik nevynikne, protože sem přišlo hodně zahraničního kapitálu a také ekonomické podmínky zde byly podstatně příznivější. I v ČR jsme však zaznamenali velký nárůst hypotečních úvěrů. A právě hypotéky jsou jedním z hlavním klíčů umožňujících pochopit nárůst cen. Půjčujeme si peníze na bydlení a touto cestou dramaticky cenu bydlení zvyšujeme. Odhaluje se fundamentální vztah mezi bohatstvím společnosti a zadlužeností jejích občanů.
Rostoucí ceny nemovitostí zvyšují celkovou hodnotu aktiv dané společnosti a tím pádem i množství peněz, které ve společnosti obíhá. Toto zvýšení se však nijak neprojevuje na oficiálně udávané míře inflace (zajímavý ekonomický indikátor by proto mohl ukazovat celkové množství peněz v oběhu).
Vzniká začarovaný kruh: ceny nemovitostí rostou, protože lidé mají možnost si na ně půjčit, a porostou tak dlouho, dokud poroste objem hotovosti v oběhu, který je nepřímo spojen s cenou nemovitostí. V normální situaci narazíme na strop, po kterém následuje pokles cen a situace se zvolna srovná. Jsou-li dobře nastavená pravidla, banky nebudou krachovat a lidé by měli být schopni splatit své hypotéky. Toť onen slavný kapitalistický cyklus, v němž se střídá konjunktura s depresí.
Tentokrát však je situace jiná. Růst byl prodlužován a podporován takovým způsobem, že se zdálo, že se nemůže nic stát. Růst byl přitom v silném nesouladu s klesající kupní silou obyvatelstva, delokalizací průmyslu a základními ekonomickými ukazateli.
USA, země žijící na dluh
Americká obchodní bilance je už dlouhou řadu let v obrovském schodku, americká ekonomika dovážela až dvakrát víc, než vyvážela. Taková situace vede samozřejmě k velkému odlivu peněz z ekonomiky. Vedle deficitu obchodní bilance je dlouhodobě deficitní také americký rozpočet. Americká ekonomika si mohla něco takového dovolit jen díky nadvládě dolaru v ekonomickém světě. Většina světových finančních rezerv byla dosud tvořena hlavně dolarem. Dá se očekávat, že se to teď změní.
Protipólem amerického deficitu obchodní bilance je přebytek čínské bilance. USA jsou totiž hlavním odbytištěm, financujícím neuvěřitelně rychlý rozvoj ekonomik jihovýchodní Asie. Nyní se dá očekávat, že krize v USA a Evropě vyústí v krizi z nadvýroby v jihovýchodní Asii.
Část obou amerických deficitů je splácena pádem amerického dolaru. USA prostě těží z toho, že disponují ekonomickými nástroji, které ovlivňují nikoli jen americkou ekonomiku, ale prostřednictvím dolaru také ekonomiku světovou. S pádem dolaru se úměrně snižuje i americký dluh.
Další část splácel růst amerických trhů (s realitním v čele), ke kterému ve formě investic hojně přispíval právě i kapitál z Asie. Růst cen nemovitostí přinášel další peníze, které mohly být utráceny za další čínské zboží.
Logika života na dluh
Od principu „vydělám, pak si za vydělané peníze koupím“, se přešlo k principu „půjčím si, koupím, a pak teprve vydělám, abych zaplatil“. Tato logika nakonec dosáhla v USA své nejzazší podoby „půjčím si, koupím, vydělám, hodnota koupeného vzroste a já si za rozdíl ceny opět půjčím, koupím atd.“. Lze tak dospět i k velikému majetku, který je celý na dluh! Velikost majetku je závislá pouze na výši příjmů. Symbolem a nejvyšším stupněm takového života na dluh mohou být investiční banky, jako Lehman Brothers, jejichž příjmy jsou v době konjunktury obrovské a jejich kapitál je zanedbatelný ve srovnání s částkami, které investují.
Přechod k logice „půjčím si, koupím, zaplatím“ představuje pro ekonomiku obrovský stimul. V oběhu jsou totiž již teď peníze, které budou vydělány teprve v budoucnosti, a tyto peníze představují důležitý faktor ekonomického růstu.
Přeloženo do jiných pojmů, dluh znamená závazek zasvětit určitý čas svého života vydělávání peněz na jeho splácení. Vlastně je to forma výměny svobodného času za majetek a kromě toho také výborná pracovní motivace. Člověk zadlužený je jakousi moderní formou vykořisťovaného člověka, přichází v linii po dělníkovi, nevolníkovi a otroku. USA jsou jakousi laboratoří, kde se objevují nové sociální i ekonomické fenomény a odtud se dál šíří do světa. Také princip zadluženého člověka zde byl doveden do krajnosti.
Pád impéria
S trochou nadhledu se dá situace v USA označit za pomalou agónii. Impéria však nezanikají snadno, procitnutí předchází dlouhá snaha zavírat oči a oddalovat je, jak nejdéle to bude možné.
Snaha za každou cenu stimulovat růst a zabránit očistné depresi vedla k neustálému hledání nových stimulů a nových způsobů přílivu kapitálu na trh (nebo jinak řečeno k hledání dalšího zrychlování oběhu peněz). Banky přicházely se stále složitějšími „derivovanými“ produkty. Dnes je jen velmi obtížné odhadnout jejich skutečnou hodnotu.
Trh nemovitostí a v návaznosti na něj veškeré finanční trhy byly silně nadhodnoceny, ceny neodpovídaly skutečnému ekonomickému potenciálu. Situace se však nedá vyřešit pouhou korekcí cen, protože tyto peníze, kterým chybí reálný základ (lidé je nejsou schopni zaplatit), byly prostřednictvím bank dále investovány do dalších sfér ekonomiky. A právě bankám teď tyto imaginární peníze chybějí.
Situace tedy měla dvě možná vyústění: buďto trh splaskne na svou reálnou úroveň, banky budou krachovat a dluh „zaplatí“ vkladatelé a pojišťovny, nebo se stát rozhodne převzít zodpovědnost a peníze na trh dodá (což se aktuálně děje). Fakticky tak stát převezme dluh nikoli za malého „člověka zadluženého“, neschopného splácet, ale za nezodpovědného bankéře. Na konci řetězu je zadlužený stát a „znárodněný“ majetek.
Od okamžiku vzniku bubliny je vlastně v systému přítomna skrytá inflace. Centrální banky se ji snaží „dorovnat“ přílivem hotovosti. Jenže v situaci všeobecné paniky je právě hotovost nejlepším zajištěním a přes snižující se úrokové míry centrálních bank se stává velmi drahou – všichni prodávají a nikdo nenakupuje. Jsme proto svědky pádu cen, trh hledá rovnováhu. Nehrozí tedy inflace, spíše snížení cen v nadhodnocených oblastech a také vyrovnání cen v globálním měřítku. Světovou ekonomiku s novou rovnováhou sil čeká po fázi divoké globalizace fáze hledání pravidel. Není možné, aby jedna část světa dlouhodobě spotřebovávala hlavně zboží, které se vyrábí v jiné části světa. Také ekonomický motor života na dluh má své meze.
Autor je filosof a překladatel.