Čím dál větší počet Němců znepokojuje rostoucí sledovací mánie.
„Je to okamžik zlomu,“ rozplýval se 14. října na konferenci OS Privacy ve Štrasburku Ralph Bendrath, jeden z organizátorů berlínské akce Freedom not Fear. „Jedenáctého října jsme v centru Berlína nebyli svědky vystoupení několika aktivistů na ochranu soukromí, ale zrodu nového společenského hnutí.“ Podle tvrzení účastníků se na pochodu v centru města sešlo až sto tisíc lidí, aby protestovali především proti tomu, že se Německo proměňuje ve „sledovací stát“. I když agentura DPA ve své zprávě o akci citovala policejní zdroje, podle nichž se pochodu v jeden okamžik nikdy neúčastnilo více než 15 000 lidí, jedná se stejně v evropském kontextu o zcela ojedinělou událost. Simultánní protesty se sice konaly v dalších více než deseti městech po celém světě, ovšem v podstatně menším rozsahu. Před londýnským parlamentem tak například skládalo koláž s obrazem premiéra a názvem akce jen několik desítek lidí, v Praze se street party pod tímto heslem zúčastnilo maximálně tisíc lidí a několik soundsystémů a hudebních skupin.
Německá akce také byla výjimečná svým důrazem na téma pro širokou veřejnost zdánlivě těžko uchopitelné – povinné uchovávání údajů o elektronické komunikaci občanů a zpřístupňování těchto databází bezpečnostním složkám. Naproti tomu třeba v Praze se poukazovalo především na poněkud zjevnější zamoření veřejných prostorů kamerovými systémy, nebo problémy se zpackanou pražskou Openkartou.
Pro úspěch, s nímž němečtí ochránci soukromí dokázali oslovit širší veřejnost, lze najít několik vysvětlení. V první řadě se dá tvrdit, že se jim v posledním vystoupení podařilo zúročit několikaleté dosavadní úsilí. Kampaň proti národní implementaci evropské směrnice, která nařizuje, aby teleoperátoři a internetoví provideři povinně plošně uchovávali data o tom, kdo, s kým, jak a odkud komunikuje, trvá v Německu již několik let. Letos byla dokonce v jejím rámci podána dosud nejrozsáhlejší stížnost v historii Spolkového ústavního soudu. Skupinovou stížnost, podpořenou 34 000 německých občanů, připravilo osm právníků ze sdružení Pracovní skupina Vorrat a Spolkový ústavní soud na jejím základě o šest měsíců pozdržel účinnost některých ustanovení nového zákona o telekomunikacích, která směrnici v Německu zaváděla. I přes toto částečné vítězství ovšem nadále musejí telekomunikační společnosti uchovávat data o svých zákaznících, nemohou je ovšem samy využít. Přístup ke shromážděným informacím tak zůstává v rukou policie, a to pouze v odůvodněných případech při vyšetřování závažné trestné činnosti, pokud není možné data získat jiným způsobem.
Svou roli v citlivosti německé veřejnosti vůči nepřiměřeným bezpečnostním pravomocím
státu mohou ale hrát ještě hlubší historické důvody. Zmiňme jen, že si Německo letos připomínalo čtyřicáté výročí studentských protestů v roce osmašedesát, které byly do podstatné míry spojené se snahou vlády o zavedení větších pravomocí během výjimečného stavu. V současné kampani pak aktivisté využívají i odkazů na zneužívání moci ve východním Německu svým označováním současné sledovací mánie za Stasi 2.0.
Ovšem odpůrcům sledování komunikace v Německu nahrály i události zcela nedávné. Před pár měsíci místní média přinesla šokující zprávy o tom, že německý Telekom za pomoci najaté firmy nechával odposlouchávat členy vlastní dozorčí rady a vybrané novináře. Případ nyní řeší státní zastupitelství. List Der Spiegel také informoval o podezření zástupců zaměstnanců z dozorčí rady, že firma kontrolovala i elektronickou poštu odborářů. A jako by to nestačilo, začátkem října musel T-Mobile oznámit, že ztratil data 17 milionů svých zákazníků. Byla mezi nimi nejen telefonní čísla, ale i adresy, data narození a zčásti také e-mailové adresy řady známých politiků, ministrů či miliardářů. Mezi poškozenými je také jeden bývalý spolkový prezident. K dovršení těchto skandálů se připojila přímo v den pořádané demonstrace zveřejněná informace o tom, že Deutsche Telekom v důsledku chyby umožnil přístup k údajům dalších 30 milionů zákazníků pozemních linek.
Jen o den později, 15. října, ovšem optimismus Ralpha Bendratha nad možným obratem v trendu posilování sledovacích pravomocí státu ochladila zpráva z Lucemburku. Generální advokát Evropského soudního dvora tam totiž vydal své stanovisko, v němž navrhl, aby byla z formálních důvodů zamítnuta žaloba irského státu proti evropské směrnici o uchovávání dat o elektronické komunikaci. Stanovisko sice není pro rozhodnutí soudu závazné, ovšem pozorovatelé se shodují v názoru, že k němu soud výrazně přihlédne a rovněž se nebude podstatou – tedy porušováním soukromí občanů plošným uchováváním jejich dat – zabývat. Sporná evropská směrnice a příslušné zákony jednotlivých členských zemí tedy zřejmě zůstanou ještě nějaký čas v platnosti. Na nejmladší společenské hnutí současnosti tak první skutečný bod zlomu teprve čeká.