Čemu neslouží kulturní ceremoniály

Zájem médií o kulturní státní ceny není závratný. Ale nebude to jen postupující bulvarizací a růstem počtu rychlých, nekomentovaných zpráv. Oficiální oslava umění by měla do veřejného prostoru navracet vymýcená témata. Od letní kulturní revolty se o to nikdo nepokusil.

Poroty svým výběrem vyzdvihly svojskost, sveřepost, profesionalitu, výdrž, pokoru a tvůrčí vervu. Ministerstvo jim do toho nemluvilo – a v posledních letech navýšilo finanční odměnu s cenou spojenou na 300 000 korun. Vybíralo se v pěti oddělených kategoriích (literaturu a překlad oceňuje stát, hudbu, divadlo a výtvarno ministr kultury), vyhlášení bylo poprvé společné pro všech pět. Což vzbudilo nelibost minimálně u jednoho předsedy literární poroty, celkově to však považujme za přínos. Třeba tak časem vyjdou najevo průniky mezi jednotlivými oblastmi umění, což by se snad mohlo odrazit i v koncepčním uvažování úředníků o podpoře kultury. Ceremoniál režíroval jako v předchozích ročnících Michal Caban – a napříště už by toho úkolu měl být milosrdně zproštěn.

Signál první, vysoko u klenby

Úterní podvečer v Českém muzeu hudby. Státní ceny jsou připraveni převzít předem známí tvůrci (seznam v A2 č. 43/2008). Úvodní kabaretní písně z představení jednoho z nich nastolují sentimentálně retrospektivní atmosféru; v zšeřelém sále publikum okamžitě zapomíná, že se sem dopravilo kolem protiradarové demonstrace a že na Staroměstském náměstí právě prezident a pražský primátor moderují mimořádně pokleslou předvolební estrádu.

Jeden ze zpívajících, herec Jan Vondráček, se proměňuje v průvodce večerem a poprvé a nikoli naposledy připomíná, že laureátův kabaret se hraje u nich v divadle a kterou další prestižní cenu ono představení dostalo. Vzlínající směs sošné úcty k mistrům a nesměle donutilovské zábavy na chvíli narušuje ministr kultury Václav Jehlička: „V každé hodině sytíme své životy… uměleckými díly…, ta nejlepší z nich ministerstvo hledá a oceňuje.“ Přičemž nejdůležitější je duchovní rozměr. Myšlenka je upřesněna citátem stařenky z filmu Pokání (1984) Tengize Abuladzeho: „Co je to za cestu, jež nevede ke kostelu?“ Religiózní tón nás hned na počátku obřadu nepřímo upozorňuje, že zůstaneme u nečasových hodnot. Blížící se boj o státní rozpočet, který (ač tak optimistický) s kulturou opět zamete, se zmiňovat nebude. O skutečnosti, že granty na zde oceňované umění v příštím roce budou podle všeho řádně nižší, společně mlčíme. Ani smrtící pojmy efektivita, rating, návratnost atd. nebudou za tak příhodných okolností rozstříleny.

Signál druhý, invencí neplýtváme

Tvůrci si přicházejí pro ceny, na každou je nabalena kulturní vložka, úvod s ozvláštňujícími efekty („nejdřív mi to jméno pošeptejte, my mu zatím zazpíváme“), časově neomezené zdůvodnění poroty, ukázka z díla, televizní medailon a poděkování. Porotci považují za nutné číst z papíru různě natažená slovníková hesla namísto srozumitelného vystižení hlavních důvodů. Vypadá to, jako by se tu cenila především kvantita. Jako by se záměrně odváděla pozornost od obtížné lehkosti tvorby, jejího vnímání i posuzování. Nevědouc, k čemu tak upnout pozornost, dávám si pozitivní úkol najít skutečná sdělení v projevech. „V oněch reportážích už je patrná Vaculíkova celoživotní snaha vyhledávat ty, kteří usilují o nápravu společenských křivd či zločinů, a o tomto jejich usilování nejen informovat, ale také je co nejúčinněji v něm podporovat.“ (Lubomír Machala) „Za necelých dvacet let v profesionálním divadle zvládl Borna jako režisér hodně, ale co je nejdůležitější, prakticky na setrvale stálé vysoké kvalitě, bez dlouhodobějších propadů.“ (Petr Pavlovský) „Zdeněk Šesták se plně a výhradně věnoval hudbě, a to jak kompozici, tak neúnavné badatelské práci zaměřené na hudební tvorbu skladatelů 18. století, kteří – v čele s rozvětveným rodem Kopřivů – působili v jeho rodné obci Cítoliby u Loun.“ (Hana Jarolímková) Zbytek se i při soustředěné námaze rozpíjí; uměnímilovní lidé na jevišti se vzájemně mučí množstvím monotónních informací. Občanům (z večera vzniká záznam pro Českou televizi) to myslím sílu umění nijak naléhavě nepřipomene; tyto projevy mohl nahradit jeden vědoucí pohled porotce do kamery.

Signál třetí, české ticho

To ovšem nespravedlivě vynechávám nejemotivnější část večera, kdy předseda poroty v oblasti výtvarného umění a architektury Jiří Ševčík čte jediné poutavé zdůvodnění výběru laureáta. Krom plastických popisů děl a tvůrčího vývoje Jana Kaplického tu hraje roli nejen architektovo odmítnutí ceny, ale především reakce publika na nevyřčené. Kritiku případu budovy Národní knihovny lidé v sále odměňují smíchem a tak dlouhým potleskem, až porotce vysvětluje, že to takhle konkrétně nemyslí. Dosud žánrově zmatený průvodce večerem Vondráček v tu chvíli překvapivě opouští historky ze života a obrací se na ministra s výzvou k vyjádření. Ministr situace nevyužívá. Jako vstřícné gesto ke Kaplickému a hlavně porotě si však nenapravitelný optimista může vysvětlit promítnutí architektova medailonu.

Mnohomluvné mlčení o nutné přecitlivělosti, o konkrétních časových problémech i o podstatě státního oceňování umělců tak pořádně narušily jen citát Franze Kafky k podobenstvím (přečetl překladatel Jiří Stromšík) a indiánský zpěv Ludvíka Vaculíka. Ty však asi premiéra ani prezidenta nezneklidní natolik, aby tuto naši akci zase jednou navštívili a něco u té příležitosti zformulovali.