O souboru Zeitkratzer se u nás tu a tam píše jako o „berlínském Agonu“, což je jen hodně přibližné. Jednak je to těleso mezinárodní, i když jeho vůdčí duch, klavírista Reinhold Friedl, je z Berlína. Především však Zeitkratzer („Časodrap“) neinterpretuje soudobý repertoár, ale hudbu, jejíž vznik sám iniciuje. Jako by zkoušel nové role pro hráčskou skupinu: třeba s otázkou, jak může orchestr simulovat zvukový generátor nebo proud digitálního noisu. Přístroje přece programuje člověk – a navíc poetika nedokonalosti, poruch a glitchů je dnes tak častá. Proč tedy nakonec nezadat „program“ lidem, u nichž je omylnost zajištěna lépe než u digitálu?
Devítičlenný soubor sólistů pro současnou hudbu pracuje pilně, radikálně a poměrně různorodě od roku 1997. Nahrával už dřív, ale od loňska se intenzivně pustil do dokumentace a jejího zveřejňování. O verzích skladeb Iannise Xenakise a Lou Reeda (v obou případech CD/DVD) jsem psal loni článek do revue His Voice; nahrávka Reedovy Metal Machine Music přinesla orchestru známost v avantrockových a nezávislých kruzích, což mu teď nejspíš existenčně pomáhá. Před vydáním jsou dva trojkompaktní komplety, jež zachycují spolupráce s tvůrci noisu (Keiji Haino, Merzbow...) a elektroniky (Carsten Nikolai, Fennesz...).
Mezitím aktuálně vyšly dva tituly s kontrastními programy Zeitkratzeru. Čtvrthodinové minialbum je ryze vnitřní metauměleckou narážkou (název Schönberg Pierrot Lunaire Cheap Imitation říká vše). „Dlouhé album“ je naopak hrou s materiálem mimo soudobou hudbu a avantgardu: s lidovou hudbou evropských národů.
Po hlukových a témbrových plochách, kde se Zeitkratzer přibližoval zvukovým blokům elektroakustické scény, je Volksmusik překvapivým obratem. Suitu objednal Donaufestival v rakouském Kremsu a opravdu působí dojmem, jako by měla pozvednout zábavu na rakouské maloměstské slavnosti pod širým nebem. Avantgardní trumpetista Franz Hautzinger nebo klarinetista Hayden Chisholm (hrává s krautrockerem Jakim Liebezeitem i Marcusem Schmicklerem) se tu vztahují k materiálu, který dnes zní na módních balkánských párty. Krems má k němu blíž spojnicí Dunaje, který také vymezil zónu předobrazů: Rumunsko, Bulharsko, Rakousko, Bavorsko. V bookletu je citován Claude Lévi-Strauss: „Je zřejmé, že téměř všechna lidová hudba, stejně jako většina komorní hudby, sloužila k pobavení samotných muzikantů.“ Zábava a šmrnc vlastní tradičnímu muzicírování tu vskutku naprosto zůstávají. I díky tomu, že se zlehka odbíhá tam, kde to Zeitkratzer zná. Polyrytmy v tanci hora (5/4 a 7/8 se nikdy nesejdou) přirovnávají hudebníci k perkusím ve slavné Cageově skladbě Ryoanji. Sólo trumpety, jakoby ve volném prostoru mezi horami, doprovází mikrotonální zvuková mlha. U kravských zvonců lze myslet na jejich použití Gustavem Mahlerem: ten se na ně ale nesnažil loretánsky cinkat melodii. U srbských divokých tanců ani necítíme bůhvíjakou nadsázku, když jurodivě gradují do chaosu a noisu. Kdyby perkusista Maurice de Martin nestudoval na Balkáně, asi by tu nebylo tolik autentických triků. Vokály nejsou artistní, ale plně chlapské.
Po antilaskavém radikalismu předchozích alb přišli Friedl a spol. se zábavnou deskou, která spojuje skutečný odvaz se zvuky z aktuální hudby. V podtextu veškeré scény world music je touha zahrát tradiční notu současně, se stopou dnešní osobní imaginace. Devět avant-hráčů na tuto scénu nepatří, ale právě toto se jim podařilo. Na webu Zeitkratzer jsou volně ke stažení dvě mobilní zvonění z alba, mezi nimi pochopitelně jeden jódlovací. Volksmusik je dokladem, že šéf Reinhold Friedl i ve zpohodlnělé Mitteleuropě, kde se nějaký grant najde vždycky, hledá pro svůj mezinárodní oddíl dobrá, neotřelá zadání.
Autor je hudební publicista.
Zeitkratzer: Volksmusik. Zeitkratzer Records (zeitkratzer.de); 2008.