Povolební nevolno

Není lehké být komentátorem deníku v bouřlivých časech, zůstat nad věcí a nepodlehnout návalu emocí ve chvíli, kdy svět, rozdělený na dobro a zlo, se náhle nakloní k temnotě. A ještě hůře jsou na tom novináři rozhlasoví a televizní. I díky jim se v hodnocení krajských voleb a prvního kola voleb senátních ujaly termíny waterloo, armageddon či oranžové tsunami, Václav Moravec „pro tuto chvíli“ zavedl označení oranžáda. Jeho povolební Otázky s předsedy parlamentních stran navíc opět prokázaly, jak nudný a především bezúčelný je takovýto casting, což vyniklo zejména ve srovnání s vynikajícími bloky debat s komentátory a politology na ČT 2 a ČT 24. V nich kromě námětů k přemýšlení došlo občas i na zábavu, třeba když výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach prohlásil za pozitivum výsledku voleb totální porážku pravdy a lásky. Zpravodajství ze samotného sčítání hlasů ovšem podobně jako u těch předloňských prozradilo něco o editorech a moderátorech. V roce 2006 televizní odhady povolebních koalic zahrnovaly pouze možnosti „levou“ a „pravou“ a také nyní se soustřeďovaly v první řadě na to, že ČSSD bude ve všech krajích moci vládnout s komunisty. První otázka nejen televizních novinářů sociálnědemokratickému politikovi skoro pokaždé zněla: „Půjdete s komunisty?“ A když to tázaný ve třetí větě nevyloučil, titulek zněl: „XY je ochoten jít s komunisty.“ Novináře pravicových deníků zasáhl volební debakl dobra nejcitlivěji. Ukázkou nechť je článek zástupce šéfredaktora MF Dnes „Fakt nejde spolupracovat s nadutým Paroubkem?“ (22. 10.). Po úvodním hořkém výlevu „Ó, vidím vás, Vaše Velikosti, nadýmáte se hodně, jen pozor, abyste pýchou nepukl!“ dospěje autor ke zjištění, že „k masivní porážce občanských demokratů přispělo nezdravé ovzduší čachrů a sběru kompromitujících materiálů v této straně“ a že nejlépe bylo po parlamentních volbách uzavřít širokou koalici. Zřejmě krátkodobá dezorientace ho přivádí k až neuvěřitelné větě, již nelze necitovat: „Přitom socialisté před dvěma lety jevili ochotu k ústupkům. V jejich programovém dokumentu z té doby, v Agendě 2010 (lze ho stále najít na webu ČSSD), se slibovaly věci docela dobré.“ Druhý den už ale bylo vše jinak, vláda odolala hlasování o nedůvěře, frustrace zmizela jak proutku mávnutím. Stačí projít čtvrteční titulky v MF Dnes – „Uprostřed žvástů Topolánek vydržel“ (Martin Komárek), „Ruce pryč od Julínka“ (Jana Bendová), „Tenhle rozpočet sedí“ (Pavel Páral), „Paroubek prohrál“ (Karel Steigerwald) – nebo v Lidových novinách „Topolánek, nejlepší premiér“ (Luboš Palata), „Overkille“ (Jaroslav Plesl). Tentokrát už ale nenajdete nic nového, pozoruhodného ani vtipného, pokud za vtipné nepovažujeme třeba citát z jiného Pleslova příspěvku: „Jiří Paroubek dostal všechno, co si před volbami přál. Úspěšně nakukal svým voličům, že v krajských volbách hlasují o Topolánkově vládě, a ti mu k nohám snesli hlavy dvanácti hejtmanů ODS. Přírůstek v Paroubkově lovecké sbírce je impozantní a srovnat ho lze snad jen s trofejemi na zdi hotelové kanceláře Bohumíra Ďurička.“ Bude jistě zajímavé sledovat reakce na další předpokládané obraty situace. Nic to ale bohužel zřejmě nezmění na prostém konstatování, že dokud takzvaně seriózní média nezačnou pomáhat lidem hledat pravdu, místo aby jen vykřikovala své preference, budou demokracii spíše škodit než ji prohlubovat.