středoevropská literatura

Při ohledávání tématu středoevropské literatury, kterému se věnuje hned několik článků v tomto čísle, vytahujeme jak králíky z klobouku nejčastěji ta jména, která bychom čekali. Ale i když na nás takto opakovaně vyjukne znovu Kafka, Kundera, Hašek, Musil nebo Gombrowicz, stejně může dojít k překvapení. Celý koncept se tak jednou může objevit ztrouchnivělý „v jakési své nedostatečné sebereflexi“ (s. 6), anebo naopak můžeme dojít ke zjištění, že tu nalézáme nějaký společný základ. „Šmíruji, tedy jsem – by se mohlo stát krédem středoevropského modernismu,“ tvrdí Blanka Čínátlová (s. 1, 16–17). Může se to jevit jako protikladné poznání, ale tak už to chodí. Podobných paradoxů je plný nejen svět literatury, ale i designu. „Takže se lidé občas tváří, že s těmi liberálními a levicovými myšlenkami souhlasí, a ve skutečnosti se tak nechovají. Celý den fungují jako korporátní designéři a čas od času udělají nějakou zakázku pro bono publico, aby ulehčili svědomí,“ říká Rick Poynor (s. 14–15). To zní povědomě. Nejen Středoevropanům, jak lze zjistit z ukázky z díla Daga Solstada (s. 26–27). „Jak toužil po tom, aby to všechno někdo prolomil a něco řekl, když už nic jiného, tak aby se alespoň letmo zmínil o tom, že život může nabízet něco jiného,“ přemýšlí jeho hrdina, milovník Thomase Manna, Kafky a ctitel Kundery.

Voyeurské čtení!