Režim Bašára Assada se vzpamatovává z prvního útoku USA na své území.
Na první pohled šlo o běžný útok, kterých podniká americká armáda v Afghánistánu, Pákistánu či Iráku desítky. Nesystematický pozorovatel zahlcený mediálními zprávami z Blízkého východu by mohl událost přejít bez povšimnutí. Nálet amerických vrtulníků na syrskou vesnici Abú Kamal u iráckých hranic z 26. října však znamená důležitý zlom v boji proti terorismu. Kromě protestů syrské vlády u OSN vyvolal i vlnu demonstrací ve velkých syrských městech. Syřané tvrdí, že všech osm obětí byli civilisté, americké úřady zase obhajují útok jako akci proti skupině ozbrojenců napojenou na iráckou buňku al-Káidy – její šéf Abú Gadía měl být údajně prostředníkem mezi povstalci v Iráku a zahraničními zájemci o odboj proti spojeneckým jednotkám.
Sýrie rozhodně není na podobné incidenty zvyklá. Spojené státy na její území nikdy v historii nezaútočily, doposud byl pro zemi hlavním vojenským soupeřem sousední Izrael. Vzájemné vztahy mezi USA a Sýrií sice nebyly nikdy zrovna nejvřelejší, vždy ale zůstalo u diplomatických přestřelek. Syrskému režimu vadí americká podpora Izraele a vojenská přítomnost armády Spojených států v sousedním Iráku. Vojenská intervence v Iráku má pro Sýrii navíc nepříjemné dopady v podobě půlmilionové uprchlické komunity, jejíž členové pocházejí často z bohatší střední třídy a způsobují zemi řadu problémů, mezi něž patří i rostoucí cena nemovitostí. Administrativa Spojených států zase obviňuje vládnoucí kruhy kolem prezidenta Bašára Assada z přehlížení či dokonce podpory ozbrojenců, kteří přes nehlídané hranice přicházejí do Iráku. Kritiku Washingtonu pravidelně sklízí i syrská role tranzitní země mezi Íránem a Libanonem při pašování zbraní radikálnímu šíitskému Hizballáhu.
Přesto došlo mezi oběma státy v poslední době k rozvoji vzájemné komunikace, byť spíše nepřímo. Hlavní podíl na něm má zahájení mírových jednání mezi Sýrií a Izraelem za tureckého prostřednictví. Snaha o dohodu Američanům ukazuje, že si tuhý assadovský režim uvědomuje vlastní izolaci a má zájem na otevření se světu. Další krok směrem z mezinárodní izolace představuje účast Sýrie na summitu Středomořské unie, organizovaném francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. K průlomu došlo i přímo na Blízkém východě, když země navázala poprvé v historii oficiální diplomatické styky s Libanonem a pomohla tamním znepřáteleným politikům v jednáních o společné vládě.
Podobných změn v syrské politice by ovšem bylo zapotřebí více, zvláště na domácí scéně. Bašár Assad sliboval po svém nástupu v roce 2000 reformy směrem k decentralizaci hospodářství, jen málo z nich se ale podařilo uvést v život. Až o sedm let později byl v zemi například povolen vznik soukromých bank a burzy. Státem řízená ekonomika mezitím stagnuje a rychle zaostává za některými dalšími arabskými státy. Zatímco režim se snaží hospodářství rozproudit povolením nárůstu cen ropy či stavebnin, ve většině měst a vesnic klesají platy a šíří se chudoba. Podobně jako většina arabských zemí i Sýrie se navíc potýká s vysokým populačním růstem.
Prezident Assad se nemůže cítit příliš jistý ani ve vnitropolitickém ohledu. Sýrii se zatím vyhýbají atentáty radikálních islamistů, s nimiž se potýkala Saúdská Arábie či Jordánsko. Rodina Assadů, pocházející z výrazně menšinové sunnitské sekty alawitů, za to ale vděčí zejména rozsáhlé síti tajných služeb, operujících po celé zemi. Opoziční organizace napojené na egyptské Muslimské bratrstvo ale zdaleka nezapomněly na masakr ve městě Hamá, jejž proti nim podnikl v roce 1982 Assadův otec Háfiz.
Pro udržení u moci musí proto Assad kombinovat intenzivní propagandu doma a spojenectví se silnými hráči v okolí. Ale podobné manévrování není vždy lehké. Za spolupráci s šíitským Íránem Sýrii nejednou kritizovaly sunnitské arabské vlády, obávající se rostoucího íránského vlivu i jaderného programu. Prezident, který vystudoval lékařství v Británii a jehož žena nenosí tradiční šátek, nemůže příliš využívat islamistickou notu a musí pečlivě zvažovat budoucí směřování země. Americký útok proto může být vnímán jako jednoduchý vzkaz, či ukazatel směru, který by Washington rád syrskému vůdci určil. Jeho poselství říká: „Pokud s námi chcete spolupracovat, zakročte proti teroristům, začněte přímo bez tureckých prostředníků jednat s Izraelem a povolte pouta diktatury. Nebo budete muset přihlížet dalším podobným operacím. Paradoxně by se tak mohlo zdát, že se kontroverzní vojenská operace může stát součástí cesty Sýrie z mezinárodní izolace. Celá aféra zřejmě rychle utichne – veřejné protesty jsou většinou mobilizované vládou, výhrůžky politiků, že Sýrie bude „adekvátně reagovat“, pak motivované spíše tradiční arabskou hrdostí než reálnou vůlí reagovat. Jistě negativní vliv ale bude mít útok na pověst Spojených států v zahraničí a s ní i na předvolební preference republikána Johna McCaina. Svévolné cílené likvidace nepřispívají ani k těžce vznikající dohodě o dlouhodobém pobytu amerických vojáků v Iráku a prohlubují už nyní silnou nedůvěru irácké vlády vůči Spojeným státům.
Autor je vedoucí Blízkovýchodního programu Asociace pro mezinárodní otázky.