Každý hudební publicista musí občas řešit nerudovskou otázku „Kam s nimi?”. To když se podívá na hromadu CD nosičů, které se nevyhnutelně vrší na pracovním stole. Dostávat zdarma hudbu přímo od vydavatelů je jednou z výhod tohoto povolání, tedy alespoň do chvíle, než se začnete v nevyžádaných cédéčkách topit. Trochu přeháním. Situace na mém stole není zase tak tragická. Nadnárodní vydavatelé, kteří poměrně ochotně novinářům rozdávají promo CD, bohužel dávno nevydávají hudbu, která by mě zajímala a o které bych chtěl psát, což brzy došlo i jim. Na druhé straně malí distributoři, kteří k nám vozí opravdu dobré desky, na nějaké rozdávání nemají prostředky, sotva se uživí z toho, co prodají. A začínající kapely, které mají pocit, že o nich musím napsat, mi zase raději pošlou svoji skladbu v MP3 nebo odkaz na MySpace.com.
Když jsem byl teenager, byla pro mě představa získávání vinylů, kazet a později CD zdarma velmi blízko ideálu ráje. Jak se do tohoto ráje dostat, mi naznačil podvratný spis Abbieho Hoffmana Steal This Book ze sedmdesátých let. Radí v nich, jak přežít v konzumní společnosti bez nutnosti mít peníze. Z anarchistických taktik získávání hudby zdarma se mi nejvíce pozdávalo stát se hudebním novinářem. Samozřejmě pod falešným jménem a jen naoko. Nekonformní guru knihu napsal v době, kdy se hudebnímu průmyslu dařilo a firmy příliš detailně nepátraly, komu desky posílají. Byly rády, že má o jejich nahrávky někdo zájem. Když jsem se bavil s několika staršími kolegy z branže, vzpomínali podobně na devadesátá léta, kdy si nahrávací firmy ještě novináře rozmazlovaly speciálními edicemi cédéček v neobvyklých obalech. Když je třeba na nahrávku upozornit, každý prostředek je dobrý.
To samozřejmě platilo v časech, kdy se nahrávacímu průmyslu dařilo. Teď se musíme většinou spokojit s vypáleným CD s přiloženým seznamem písní. Anebo u velkých desek s pozvánkou na poslechovku. Mohu-li mluvit za sebe, tak jsem vždy měl z promo materiálů zvláštní pocit. Neříkám, že je nedostávám rád, ale když je něco zadarmo, je to vždy trochu podezřelé a zavání to očekáváním protislužby. Nikdy by mě ale nenapadlo, že je to ještě navíc neekologické. Dočetl jsem se to v trochu hystericky nazvaném článku Ničíme my hudební novináři pomalu naši planetu?, který vyšel v červenci na blogu Idolator.com. Autor Brian Raftery v něm nechal ekologickou organizaci Reverb vypočítat ekologickou stopu zásilky promo CD, která chodí na jeho stůl. Odborníci na ekologickou zátěž zjistili, že výroba a doručení promo materiálů pro jednoho novináře za jeden rok se zhruba rovná spotřebě elektrické energie pro jeho byt na tři měsíce.
Hodně novinářů si z promo materiálů udělalo zdroj vedlejšího příjmu. CD zrecenzují a honem s ním do bazaru, kde ho zpeněží. Nahrávací firmy nad touto praxí dlouho přivíraly oči, než jim došlo, že v bazerech se díky tomu často objevují i nahrávky, které ještě ani oficiálně nevyšly. Že si je koupí pár lidí, by ani tak nevadilo, horší je, že se tak stávají potenciálním zdrojem prosakování nevydaných desek na internet. Firma Universal se rozhodla zakročit a exemplárně zažalovala jistého Troye Augusta, který se živil tím, že na eBay prodával sběratelům promo CD, jež levně nakupoval v losangeleských bazarech. V žalobě stálo, že nápis na obalu „promotional use only” značí, že CD jsou technicky vzato stále majetkem firmy Universal a bez jejího svolení se nesmějí dále prodávat. Pokud by nahrávací společnost soud vyhrála, znamenalo by to, že hudební novináři si musí všechny disky, které kdy dostali, ponechat pro případ, že by je firma chtěla někdy zpět. Porota ale nakonec dala za pravdu Augustovi a hodně novinářů si oddechlo. Smutnou pointou příběhu je to, že CD bazary možná už v čistě digitální budoucnosti nebudou existovat.
Konec novinářských výhod má podle bývalého šéfredaktora Spinu či Village Voice, publicisty Erica Weisbarda, dalekosáhlé důsledky. „V dávných časech se autorita hudebního kritika odvozovala od toho, že měl přístup k velkému množství nahrávek, což mu dávalo schopnost hodnotit desky způsobem, který byl normální lidské bytosti zapovězený,“ říká v článku Zpověď promozávisláka, který vyšel v LA Weekly. Pravidlo „čím větší sbírka, tím odbornější kritik” možná platí dál, ale obří sbírku si dnes může jedním kliknutím myši obstarat kdokoliv trochu zdatnější v temných zákoutích nelegálního stahování. Stahovači problém popsaný v názvu mého zápisníku vyřeší jednoduše – koupí si další harddisk.
Autor je hudební publicista.