Lev řve na rozběsňující pustinu,
jeho zrudlým hlučením rudne písek,
vyzývá rudé prázdno: vyviň mně rovného,
pán nohama a chřtánem a svou hřívou,
přehbitý protivník. Slon probíjí
temnotu Cejlonu svým břeskotem,
zátřpyty po hladinách nádrží,
tříští nejsametovější dáli. Medvěd,
nemotorný baribal, v své hoře mručí
na letní hrom a prospí zimní sníh.
Ty však, efébe, pohleď z okna v podkroví,
z mansardy s vypůjčeným klavírem. Ležíš
tiše na posteli. V ruce svíráš
cíp polštáře. Svíjíš se, vymačkáváš
ze svého svíjení hořký výrok, němý,
leč výmluvný němou vášnivostí. Hledíš
přes střechy jako pečeť a jak stráž,
v svém středu všímáš si jich v úděsu…
To jsou hrdinské děti, které plodí čas
proti první ideji – ať zlískají lva,
našňoří slony, medvědy učí žonglovat.
Přeložil Daniel Soukup