Něco podobného jsem viděla u nás snad jen v roce 1989, popisovala naše korespondentka z New Yorku své první dojmy z prezidentských voleb. Podrobněji své potřehy rozepsala v následující reportáži.
Když jsem v den voleb mluvila s kamarády z Michiganu, Kalifornie a Minnesoty, říkali, že už ráno čekali několik hodin, než se na dostanou na řadu ve volebních místnostech. Všichni se shodovali, že už brzy ráno praskaly volební místnosti ve švech a že si všichni volby „moc užívali“. Kampaň vyzývající Američany k účasti ve volbách byla mohutná a neomezovala se jen na tradiční média – televizi, rozhlas, noviny, internet a e-mail. V mnoha newyorských obchodech visely americké vlajky a plakáty zvoucí občany, aby se zúčastnili voleb. Prezidentka Michiganské univerzity, na níž působím, uveřejnila na webových stránkách YouTube projev, ve kterém vyzvala studenty, pedagogy a zaměstnance své univerzity k účasti ve volbách.
Příznivci McCaina i Obamy před volbami shodně tvrdili, že Spojené státy chtějí změnu. Více byli ale slyšet příznivci Baracka Obamy. Poprvé jsem si to uvědomila při své letní cestě na jih Spojených států. V červenci jsem byla v Memphisu a v New Orleansu. Každý druhý člověk, kterého jsem tam potkala, měl na klopě placku s Obamovým obličejem. Podobný objev mne čekal v San Francisku i v Michiganu. Pak jsem v září přijela do New Yorku a opět byl všude Obama. Během několika týdnů, které zbývaly do voleb amerického prezidenta, jsem se bavila zajímavou detektivní prací – snažila jsem se zjišťovat, kdo jsou příznivci republikána McCaina a kde vlastně vězí. Při tomto pátrání jsem získala mimo jiné tyto dvě zkušenosti: Potkala jsem v newyorském autobusu staršího muže, který vykřikoval, že pro veterány z vietnamské války neexistuje jiná alternativa než McCain. A potkala jsem se také s nadřízenou maminky mého kamaráda, která tvrdila, že přistěhovalci z Dominikánské republiky a Kuby nemohou také volit nikoho jiného než republikány. Stejně jako přistěhovalci i ona svou volbu zdůvodňovala rodinnými hodnotami, na které podle jejího názoru republikáni kladou důraz. Přestože jsem v týdnech a dnech před volbami potkala mnoho dalších Američanů, kteří mě přesvědčovali o tom, že nálady a sympatie americké veřejnosti jsou rozporuplné, měli Obamovi příznivci na veřejnosti jednoznačně navrch.
Den před volbami newyorský Harlem doslova vřel. Kromě tradičních stánků s plackami, vlajkami, tričky a baseballovými čepicemi s portrétem Baracka Obamy jsem se nevyhnula ani třídě malých školáků, kteří rozdávali letáčky s instrukcemi ohledně voleb. Dostala jsem pro jistotu hned dva spolu s výzvou, abych určitě volila Obamu.
V úterý odpoledne byl New York jako po vymření. Bary a restaurace, kde je v podvečer vždycky spousta lidí, zely ve volební den prázdnotou. Kolem sedmé a osmé hodiny večer byl celý Manhattan pustý a prázdný. Jen jsem v okamžiku, kdy jsem vystupovala v Harlemu z metra, zaslechla rapery, kteří si unisono se soulovými zpěváky pokřikovali Obamovo jméno. Dokonce i v mém jinak hlučném domě bylo překvapivé, až poněkud hrozivé ticho. Sledovala jsem se svou spolubydlící reportážní vysílání CNN a zpravodajství New York Times zároveň a přitom jsme zvedaly telefony kamáradů, kteří volali z různých částí Spojených států. Když se krátce po 23. hodině místního času objevila zpráva, že Obama získal 297 hlasů, a tedy ve volbách zvítězil, bublina ticha v Harlemu praskla a propukla bouře srovnatelná s českými oslavami vítězství hokejového týmu na mistrovství světa a oslavami Nového roku zároveň. Dav lidí se začal valit ulicemi, křičet, provolávat slávu Obamovi. Auta troubila. Předpovědi médií se potvrdily, a když už to začalo být opravdu jisté, zvonil mi mobil ostošest. Kamarádi mi volali, abych šla do baru o několik ulic dál. Venku jsem potkávala skupinky lidí a jednotlivce. Všichni byli jak v transu, smáli se a vyptávali, jestli mám taky radost. Tvrdí, že nic takového Amerika ještě nezažila. Citují Martina Luthera Kinga, mluví o snu, který se splnil. Opakují, že je to nejšťastnější den jejich života. V baru lidé tančí, pijí a sledují povolební projevy. Po ulicích projíždějí televizní štáby a prázdné autobusy. Na rameni mi slzí starší paní a říká, že je jí jasné, že budoucnost nebude jednoduchá. Změny budou těžké a složité, ale na těžkosti je prý připravena. Konečně se jí splnil sen – Amerika má černého prezidenta. Povídá mi o kampani a své účasti v ní. Prý pracovala spolu s černou kolegyní a židovským studentem a nakonec si po skončení kampaně všichni padli kolem krku. Rasa podle ní je a bude v Americe důležitým tématem, Obama ale lidi v tomto smyslu spíše spojuje, nikoliv rozděluje. Její vyprávění přehluší skandování hesla: „Víme, že můžeme, chceme, dokážeme to.“
Autorka je doktorandka na Michiganské univerzitě.