Experti, kde jste? Je tady nějaký pan Vogl

Česká společnost je společností plebejskou. Rokem 1918 jsme se s revoluční rázností zbavili elity aristokratické, rokem 1948 i všech elit zbylých. A zdá se, že i dnes si vystačíme bez elit; těch intelektuálních obzvláště. Stačí, že někdo byl kýmsi pověřen, má na cosi papír, anebo mu to nadřízení zadají, a už se žvaní, už se vyslovují soudy o věcech, o nichž má dotyčný tušení asi tak velké jako jakýkoli jiný zástupce lidu. Je v tomto ohledu možná příznačné, že nám chybí český ekvivalent pro anglické „common sense“. Český „selský rozum“ či „to se rozumí samo sebou“ nechtěně říkají a znamenají přece jen něco dosti jiného.

Selský rozum uplatnil jistý pan Vogl, který Radě Českého rozhlasu vypracoval „expertní analýzu“ na píseň Swastika Eyes skupiny Primal Scream. Co na tom, že si slova písně překládal s pomocí nějakého kapesního slovníku či strojového překladu. Co na tom, že jeho výklad údajného fašismu je účelově zkreslený přinejmenším stejně, jako když undergroundový časopis Vokno posuzoval v osmdesátých letech neblaze proslulý profesor Rzounek. Dostal papír, který říká, že je expertem, a tak expertízuje. Tak jako v jedné Zoščenkově povídce mužik léčí, protože ho zvolili lékařem. Kde jsou akademičtí experti z oboru politologie, kteří se zabývají fašismem, aby řekli, jak se věci mají? A k nim kulturolog či přímo hudební vědec, který ví, co je to písňový text daného žánru.

Mediálně vděčnou kauzu rádia Wave ovšem rozpoutal programový ředitel ČRo Medek, který se pustil do mudrování, kdo že je budoucností našeho národa. Nějak ale zapomněl sdělit, z které konceptualizace národa vychází. Definuje národ teritoriálně, etnicky, kulturně, občansky či jak? Ono to není jen tak, pane Medku, plácnout národ a myslet si, že každý ví.

Nu a právě v tom spočívá jádro problému. O protonech či kvazarech si nikdo žvanit netroufne. Termíny exaktních věd jsou ponechány v hájemství jejich profesionálních uživatelů, zatímco termíny oblastí humanitních si náš selský rozum se samozřejmostí sobě vlastní nárokuje. Kde je akademická elita, která by programovému řediteli dala verbálně přes prsty, že jim chmatá na přístroje? Kde je hlas historiků, který by panu Medkovi řekl, jak se to s pojmem národ má?

Totéž lze říci i o kunderovské kauze. Ano, historici z ÚSTR vysvětlují, seč jim síly stačí, že takto se to dělalo relativně často, tohle zas občas, toto že je prý už příliš vykonstruované. Člověk by se nadál, že do debaty vstoupí akademik otitulovaný mohutně před i za jménem a fundovaně sdělí, jak se to vlastně v roce 1950 s nastavením vzorců chování ve veřejném prostoru mělo. Byl výskyt možného agenta obecně vnímán jako něco, co je třeba podporovat, tolerovat, nebo naopak nahlásit? Zachoval se Kundera, pokud dané obvinění přijmeme, jako výjimečný zbabělec, anebo se choval zcela standardně tak, jak to bylo tehdy běžné a jak by se zachoval takřka každý jiný v jeho pozici? Jeho údajný čin bychom měli posuzovat v rámci modelů chování roku 1950, a ne očima dnešních etických standardů. Jenže to by právě chtělo respektovaného historika, který by tento rámec dokázal vyjádřit.

Příčina problému je na obou stranách barikády. Média chtějí výrazná sdělení a pan Vogl je pro ně ideálním expertem, protože k jeho skandalizaci stačí otisknout, jak si dotyčný text přeložil. Kdyby zpracoval třicetistránkovou studii, v níž by se to hemžilo odkazy na zahraniční prameny a končilo by se tím, že těžko říci, nedala by se z toho kauza vyrobit. Proto mají média radši „experty“ typu pana Cimického: básník, prozaik, psychiatr, ten panečku naformuluje Topolánkovo hnutí mysli při pohlavkování fotografa ve dvou větách, a ještě s bonmotem. Neřekne jim: táhněte k čertu, o tomhle psát vůbec netřeba, jsou věci podstatnější.

A není-li již expert-bonmotista po ruce, sáhne se k vlastní výrobě. MF Dnes věnovala celou sobotní Kavárnu americkým volbám. Člověk by – opět naivně – čekal, že osloví pár expertů, kteří nabídnou stanoviska a pohledy dosud neslyšené. Místo toho čteme vlastní výrobu, odhadnutelnou už dopředu proto, že redaktory známe z jejich každodenního psaní. Píšou tak, jak jsou zvyklí; včera o Kočkovi, dnes o volbách v USA. Vyčítat jim to nelze, protože každý máme jen jistý osvojený styl myšlení a psaní a sebe samy nepřekonáme. Kde jsou neotřelé hlasy a podstatné postřehy těch, kdo se analýzou americké politiky živí, kdo o ní mluví na mezinárodních konferencích a píšou o ní do odborných časopisů? A to je ta druhá strana barikády: akademický expert, existuje-li u nás, dá přednost právě a pouze tomu psaní do odborných časopisů, protože to se počítá. V civilizovaném světě je vnímáno s respektem, že odborník píše do celostátních novin, že dokáže své soudy formulovat tak, aby je vstřebal i čtenář se „selským rozumem“. U nás se to považuje za popularizaci; sice užitečnou, ale zároveň nehodnotitelnou. Proto experti sedí v laboratořích a kancelářích. A přitom by měli takové práce. Pro matematika bych měl následující zadání: Spočtěte procento luxusních aut (řekněme nad šest set tisíc) a procento výlučných SPZ a pak spočtěte pravděpodobnost, s níž při údajně nahodilém přidělování má šanci majitel luxusního auta takovou pěknou značku dostat. Pak porovnejte se vzorkem z praxe. Pokud bude pravděpodobnost v praxi větší, trvejte na tom, že na dopravní inspektorát musí být umístěna skupina expertů, jež bude zkoumat, proč v daném možném světě funguje pravděpodobnost jinak než ve světě aktuálním. Vznikne tak krásný článek pro Science či Nature, a ještě se naše zemička zviditelní, že máme ta specifika. Věřím, že milý čtenář si rád bude chvilku představovat, jaká další zadání by náš současný život byl schopen expertům nabízet.

Autor je literární teoretik.