„Nebyl jsem moc úspěšný,“ hodnotí zpětně Barack Obama svou lokální politickou práci v jižním Chicagu. Jak to tam vypadá dnes?
Na ospalé hlavní třídě na jihu Chicaga se střídají zabedněné výlohy se zamřížovanými obchody s neprůstřelným sklem, které chrání prodavače za pultem. Po volných pozemcích se pohybují znuděné party teenagerů. Okolní ulice lemují řady jednopatrových vilek, jež v nečekaně ostrém podzimním slunci vytvářejí iluzi idylického místa. Vítr v sousedním Pullmanově parku přesouvá hromady červenožlutého listí a na verandě malého domku naproti si užívá teplý den Joseph O’Brian, jediný běloch v okruhu pěti mil. Dům z červených cihel přilepený ke katolickému kostelu Svatého Růžence donedávna sloužil jako komunitní centrum, kde před třiadvaceti lety začínal svou politickou dráhu Barack Hussein Obama.
„Přišel jste pozdě, právě to tady zavíráme,“ říká Joseph tichým hlasem a ukazuje prázdné místnosti centra. „Máme ještě druhé centrum a to nám stačí. Začíná to tu být nebezpečné,“ upřesňuje. Joseph, pomocník katolického kněze na tomto převážně evangelickém území, dostal od chlapců z okolí několik nakládaček. „Bylo jim kolem devíti let,“ vzpomíná, „od té doby do ulice nalevo odsud nevstoupím.“
Jeho slova vystihují tíživou atmosféru, která přes celoamerickou povolební euforii obklopuje toto místo. Den po oslavách vítězství chybí na chudém předměstí zástupy fanoušků, plakáty nebo pamětní desky budoucího prezidenta. Přítomna je naopak depresivní krajina zavřených továren, ghetto plné drogových dealerů. Nebýt nové politické naděje, dalo by se říct, že je situace horší než v polovině osmdesátých let.
Tady všude seděl
Za své řady romantických vilek vděčí devátý okres duchu George Pullmana, archetypu kapitalistického magnáta z konce 19. století, který si nedaleko odsud vybudoval vlastní město. Jeho zásluhy dodnes připomíná vitrína s exponáty na stopatnácté ulici v restauraci McDonald’s, na niž Obama vzpomíná ve svém životopise. Naproti McDonaldu stojí svého druhu také památník – továrna na barvy, kde nedávno propustili dva tisíce zaměstnanců. Úpadek industriálního předměstí byl v plném proudu už v osmdesátých letech: hromadně odsud prchali bílí dělníci a nahrazovali je Američané afrického původu. Proti hospodářskému poklesu území se pokoušel bojovat i mladý právník, který po úspěchu na Harvardu překvapivě zamířil mezi chudinu, aby si vyzkoušel své teorie o organizování společnosti. Obama sám reportérce týdeníku New Yorker přiznal, že jeho úspěchy byly zanedbatelné. „Nebyl jsem moc úspěšný: znáte to, otevření centra pro rekvalifikaci, zařízení školní družiny,“ řekl.
Vzpomenout si na to, čeho tu mladý obhájce lidských práv dosáhl, činí problém i Anthonymu A. Bealeovi, zástupci starosty devátého okresu, se kterým Obama spolupracoval z lavice illinoiského senátu. Sedíme v jeho kanceláři pod dohledem obřího akvária a tiskové mluvčí a Beale uznává, že situace je dnes v mnohých ohledech horší, než v osmdesátých letech. „Dříve tady leželo jižní centrum města. Většina velkých obchodů ale zavřela a odešla. Drogy se rozšířily z uzavřených míst do ulic. Zmizela pracovní místa v továrnách, i když se podařilo najít nová ve službách,“ popisuje Beale. Od zvolení Obamy, jehož si pamatuje jako nesmírně milého a upřímného senátora, si slibuje více peněz do školství. „Snažím se nyní místní komunitu alespoň stabilizovat. Když dáte místním mladým vzdělání, dostanete je z ulic,“ říká Beale a při vysvětlování nevědomě používá výraz „trickle down“ pravicových ekonomů. Připomíná tak, že Chicago dalo vzniknout škole pravověrných zastánců volného trhu pod vedením Miltona Friedmana. I Obamův ekonomický poradce dává před podporou v nezaměstnanosti přednost podpoře vzdělání a sklízí za to kritiku přední Friedmanovy kritičky Naomi Kleinové.
Vítěz bere vše
Chicago není městem, jež proslulo svou láskou k chudým. Dobře fungující mašinérie demokratické strany tu držela v rukou moc desítky let a nedávala prostor někomu novému. Svou porci místního politikaření zažil i Obama, který v roce 1985 při svých prvních primárkách v životě vyřadil své konkurenty právní cestou a ucházel se o nominaci bez oponenta. O jeho působení v senátu je především známo, že se v rekordním počtu případů zdržel hlasování. Republikánská kampaň Johna McCaina proto udělala z Obamy „muže bez minulosti“ a útočila na jeho záhadnost. Jeho operativci projížděli Chicagem a natáčeli na video místní hispánskou komunitu, jak odpovídá na otázku, co Obama v regionu udělal. „Nada,“ zněla odpověď v klipu, který nakonec ředitel kampaně neschválil.
Kampaň a pomluvy teď ponechme stranou, skličující je i exkurze do Altgeld Garden Housing Project, kde na konci osmdesátých let Obama zastupoval místní obyvatele v právním boji proti azbestu v budovách. Ostrov dvoupatrových cihlových bytovek je ukázkou nezvládnuté integrační politiky. Jakkoliv má daleko ke vsetínským kontejnerům, devět set černošských rodin zde žije daleko od obchodů, sevřeno mezi dálnicí, továrnou a čističkou. Místo aby se město odhodlalo ke zrušení ghetta, nedávno budovy zrekonstruovalo a teď marně shání nájemníky. „Měl byste se vrátit, je to tu pro vás nebezpečné,“ říká starostlivě sekretářka na recepci celého komplexu. Nesmí mluvit s novináři. Sama se prý bojí chodit do postranních ulic.
Po cestě zpátky hraje místní rádio nový set svého DJ, který smíchal drum’n’bass s úryvky Obamova projevu. „Dneska ráno jsem se probudil a uvědomil jsem si, že už nemáme žádnou výmluvu,“ říká moderátor, kterého vysamplovaný Obama stále ještě přivádí k slzám. Naděje umírá poslední.
Autor působí v Center for Public Integrity (Washington D. C.) díky grantu Fulbrightovy komise.