Woody (a) Barcelona

Američané v Evropě

Snad nejznámější komik autorského filmu už posté přináší variaci na otázku, co všechno jsme chtěli vědět o lásce a báli jsme se na to zeptat. A posté nás baví sledovat jeho zábavnou parodii na stereotypy hollywoodských komedií i milostných tragédií.

K Woodymu Allenovi jako svému vzoru se rád hlásí kdekdo, včetně jednoho současného českého mainstreamového režiséra. Mají prý podobný žánr a srovnatelnou produktivitu – jednu až dvě komedie ročně. Již z doby Sókrata je známo, že mezi originálem a tzv. upadlou kopií leží obrovská propast. Allenův poslední režijní počin Vicky Christina Barcelona v tomto ohledu jen potvrzuje, že současná česká filmová veselohra má k jeho lehkovážným tragikomediím stejně daleko jako vězni, ležící spoutaní v platónské jeskyni, k říši žhavého (v tomto případě španělského) slunce.

Katalánský kšeft a půvab kýče

„Nabídli mi napsat a režírovat film o Barceloně,“ píše Woody Allen ve vtipném fiktivním deníku z natáčení Vicky Christiny Barcelony, který letos v létě otiskly The New York Times. „Peníze nejsou nic moc... Nic mě o Barceloně nenapadá, ale agentovi se podařilo mi vyjednat desetinu procenta z tržeb filmu nad 400 milionů dolarů.“ Není třeba složitě vyhledávat, zda někdy nějaký Allenův film podobných tržeb dosáhl, stačí jen mezi řádky objevit interpretační klíč k celému filmu – režisérovu pověstnou ironii. Jak známo, každý podobný filmový „kšeft“ se rodí nejen z výhledu na zisk, ale rovněž z všemožných vedlejších „pobídek“. Katalánské lokace na Allenově evropském turné, smyslné herečky v čele s neodolatelnou Penélope Cruzovou („Během rozhovoru jsem měl kalhoty v jednom ohni.“), účast Allenovy současné femme fatale Scarlett Johanssonové („Scénář musela schválit její matka a matka jejího agenta.“) a práce s „nositelem Oscara“ Javierem Bardemem („Zase jsem mu musel pomoct s milostnými scénami.“) jsou dostatečným důvodem, proč na podobnou nabídku kývnout bez ohledu na scénář (či jeho absenci). U Allena je navíc nemyslitelné, aby ve svých filmech neglosoval kulturní rozdíly mezi Amerikou a Evropou, respektive Hollywoodem a evropskou kinematografií, k čemuž zvolené prostředí i mezinárodní obsazení přirozeně vybízejí. Výsledný film, jenž je v jistém smyslu variací režisérových newyorských komedií, tak zároveň obsahuje nenápadné citace nové francouzské vlny či italského neorealismu. V neposlední řadě je pak Vicky Christina Barcelona poctou specifické podobě filmového (a literárního) kýče s nálepkou „Americans in Europe“.

Tragikomedie na druhou

Celý děj propojuje truffautovský vypravěč, a tak není potřeba složitě fabulovat. Dvě krásné Američanky (Rebecca Hallová a Scarlett Johanssonová), jedna charakterem z puritánské tradice, druhá spíše beatnické povahy, se oddávají Gaudího turistickým rozkoším v hlavním městě Katalánska. „Náhodou“ nejprve na vernisáži a poté znovu v restauraci objeví neodolatelného malíře Juana Antonia (Javier Bardem), jenž se v jedné chvíli jednoduše zvedne a přijde je pozvat na vášnivý víkend v asturském Oviedu. Pýchu a předsudky postupně vystřídá rozpor citů a rozumu, což na barevném popředí Gaudího architektury v přesném podání kameramana Javiera Aguirresarobeho vyústí v jednu z nejzákladnějších, a tudíž nejbanálnějších (a pro Allena nejironičtějších) otázek: co je to láska? Je pravda, že v porovnání s některými Allenovými mistrovskými díly mohou dialogy Vicky Christiny Barcelony připadat místy kostrbaté či ne vždy přesně vypointované, je však třeba mít (rovněž díky zmíněnému deníku) na paměti, že Allen zde nenatáčí primárně komedii, nýbrž komedii umocněnou na druhou, tedy jakousi komedii komedie. I přes vcelku přímočarý název filmu tu nejde ani tak o jednotlivé postavy, jako spíš o režisérovu hru s herci samotnými, z nichž neznámá Rebecca Hallová představuje mladou nevinnou a naivní „krev“, kterou bouřlivé výšiny života (a filmového průmyslu) teprve čekají, zatímco Scarlett Johanssonová a Javier Bardem jsou už ostřílenými figurkami, suverénně se pohybujícími na šachovnici celosvětového filmového byznysu. Sám Woody Allen ve filmu nedělá nic jiného, než že s touto globální filmovou šachovnicí občas trochu zatřese, pár figurek zpřehází a poté si zpoza kamery užívá potěšení z toho, jak se jednotlivé postavy ze svých vlastních otřesů postupně „sbírají“. Režisér si neodpustí ani výsostný moment „deus ex machina“, když na uklidněnou šachovnici mezi bílou věž a oddychujícího (černobílého) koně znenadání nasadí černou trumfovou dámu, Penélope Cruzovou. Zde se divák dokonce stává očitým svědkem Allenova vnitřního boje mezi toužebným snem stát se na chvíli „Almodóvarem“ španělsky běsnící Penélope – a trpkým probuzením zpět „do“ Američana Woodyho Allena, které režisérovi sadomasochisticky způsobuje jeho španělský herec, jenž Penélope Cruzovou neustále okřikuje, aby mluvila anglicky.

Síla lidské obraznosti

I přes jistou formální lehkovážnost z filmu nakonec (jen tak mimochodem) vyplyne řada přesně vypozorovaných životních „pravd“. Nevinné postavy Američanek opouštějí plátno značně poznamenány, neboť Allen jim ve své hře doslova obnažuje skutečné touhy, očekávání a naděje, na nichž je založen (nejen) jejich život. „Je pak něco překvapivého na tom, že se do mě Scarlett i Penélope zbláznily?“ ptá se Allen ve svém deníku z natáčení, jenž jediný si nakonec dokáže podržet charakter pravé romantické komedie, mimo jiné díky svému sentimentálnímu konci. („Všichni ze štábu se složili a koupili mi kuličkové pero.“)

Proč jsou v názvu filmu VickyCristina na stejné úrovni jako Barcelona? Jde o obraz věčných ženských charakterů, jež se svou „trvalostí“ vyrovnají kráse i nástrahám Gaudího města? V každém případě nesmíme zapomínat, že všechny tyto stálice by se nikdy nestaly tím, čím jsou, nebýt kolem nich neustále oscilujících pohybů lidské obraznosti. A právě obraznost je hlavním předmětem zájmu i základním stavebním kamenem celého Allenova díla. Chce-li někdo zkoumat obecnou lidskou otázku, co je to láska, pak mu k tomu vztah Woodyho Allena k obraznosti – tedy k filmu – skýtá jedinečnou příležitost.

Autor je cinefil, filosof a tlumočník.

Vicky Cristina Barcelona.

USA, Španělsko 2008, 96 minut.

Scénář a režie Woody Allen, kamera Javier Aguirresarobe. Hrají Javier Bardem, Scarlett Johanssonová, Rebecca Hallová, Penélope Cruzová ad.

Premiéra v ČR 23. 10. 2008.