Zremixovaná mytologie

Kniha Olgy Tokarczukové Anna In v hrobech světa (Anna In w grobowcach świata, 2006) byla napsána na zakázku v rámci mezinárodní edice Mýty. Nevznikla tedy jako plnohodnotné autorčino dílo, spíše ji musíme chápat jako vedlejší produkt autorčiny popularity. I tak ale přináší čtenáři nevšední zážitek. Tokarczukové zkrátka vyhovují narativní formy, epicky ucelené příběhy s výraznou dějovou linií, a právě tak je tomu v Anně In. Nosný epický základ je dán samotným mýtem, autorčina invence se pak soustředí na dosažení poutavosti a působivosti příběhu, na vykreslení reálií i postav. To, že jde o literární ztvárnění mýtu, nikoli pouhé převyprávění, dává Tokarczuková najevo tím, že pozměnila jména hrdinů – bohyni lásky a války Inannu přejmenovala na Annu In, její přítelkyni Ninšubur na Ninu Šubur atd.

Cesta do říše mrtvých

Základem příběhu je jedna z mnohých variant mýtu o sumerské bohyni Inanně, která sešla do podsvětí za svou sestrou, vládkyní této říše. Podsvětím vládne tvrdý zákon – kdo jednou překročí jeho práh, již se nikdy nevrátí zpět do světa živých, Inannu nevyjímaje. Avšak její otcové, mocní bohové, se postarají o záchranu svéhlavého potomka (nutno podotknout, že teprve na popud Ninšubur, po dlouhém zdráhání a se sebezapřením). Bůh stvořitel Enki vytvoří bytosti podobné mouchám, ani živé, ani mrtvé. Ty proniknou do podsvětí a probudí Inannu zpět k životu. Vládkyně podsvětí pak Inannu propustí, ale žádá náhradu. Tou se má stát Inannin muž Dumuzi, kterého miluje nejen Inanna, ale stejně vroucně i jeho sestra, věštkyně Geštinanna. Ta se dokonce nabízí, že odejde do říše mrtvých místo svého bratra, na což však vládkyně podsvětí přistoupí jen částečně – půl roku tak tráví v podzemí Inannin muž, půl roku jeho sestra. Tolik mýtus.

Ačkoli takto nejstarší sumerská zmínka o Inanně působí uceleně, po přečtení knihy můžeme mít připomínky týkající se kauzality příběhu (některé předkládá sama Tokarczuková v doslovu knihy). Například se z vyprávění nedozvídáme, proč vlastně Inanna sestoupila za svou sestrou do podzemí, proč otcové váhají s Inanniným osvobozením, proč si Inanna vybírá jako náhradu právě svého muže… Tato nedopovězení jsou slabým článkem celého „převyprávění“, ovšem zmíněné informace se nedochovaly ani v originále, zapsaném klínovým písmem na hliněných destičkách. Autorka tak zvolila taktiku držet se pouze známých faktů a nic nedomýšlet ani nedopisovat.

Legendy budoucnosti

Přesto měla dostatek místa pro invenci. Strohý a často neúplný epický základ umístila do nového prostředí. Annu In tak zastihneme v obrovském městě budoucnosti, které je hierarchicky rozčleněno. Ve spodních patrech žije lůza, čím výš pak stoupáme, tím je sociální postavení obyvatel lepší. Nobilitou tohoto města, která samozřejmě obývá nejvyšší a nejluxusnější patra, je právě Inannina rodina. Tokarczuková její členy zpodobnila jako pseudobožské bytosti – úředníky; tři otce Anny In jako tři vedoucí různých úseků, dceru jako vampa se sociálním cítěním.

Na Annu In se díváme očima dvou vypravěčů, kteří ji celým příběhem provázejí. U těchto dvou postav si Tokarczuková pohrála s jejich charakteristikou i situováním, které má pro plynulost děje velký význam. Přítelkyně Nina Šubur totiž provází Annu In světem živých a klíčník Neti světem zemřelých. Díky tomuto konceptu tak můžeme sledovat dění v obou sférách. Právě u postav průvodců a zároveň vypravěčů, nijak blíže v původním mýtu nespecifikovaných, si autorka mohla domyslet cokoli. Jejich výpovědi většinou začínají uvozením, jakoby zaklínadlem, přejatým z původních hliněných destiček: „Já, Nina Šubur, já každá, která vyprávím“; „Já Neti, já hromada kostí stažených provázkem, já každý, který vyprávím“.

Právě skrze postavu Niny Šubur se dostáváme k otcům Anny In a matce Ninmě, prostřednictvím její osoby nasloucháme mýtu o sestupu Inanny do podsvětí, o stvoření člověka, o předání moci Inanně bohem Enkim, dozvídáme se mnohé o sumerském pantheonu. Přitom ale nepřestáváme cítit, kdo v této knize tahá za nitky. Tokarczuková je neustále s námi a nenechá nás na pochybách, že příběh vypráví právě ona. V knize najdeme její charakteristické vypravěčské postupy, střízlivý, věcný a výstižný styl, fascinaci maličkostmi, stejně jako lehce femininní nádech celé knihy.

Návrat ke kultu matky

Nelze si nevšimnout, že Inannu autorka představila jako symbol ženskosti, tělesnosti, krásy, přitažlivosti, živelnosti, odhodlání i bojovnosti. Tuto obdivnou pozici, kterou Tokarczuková čtenáři nenásilně podsouvá, můžeme nalézt i v jiných autorčiných dílech. Inanna a žena vůbec v knize získává výsadní postavení, stejné jako měla kdysi u lidu dávného Sumeru. Autorka tak jakoby mimochodem připomíná, že Inanna byla jedním z mála ženských božstev s tak rozsáhlou mocí a sférou svého vlivu, s tak obrovskou autoritou. Kult ženy, matky a vládkyně upadá, čím víc se blížíme našemu letopočtu. Tokarczuková se tak mýtem o Inanně vrací zpět po ose času, k prazačátkům, na které již všichni zapomněli. Mužům autorka přisuzuje pozici spíše potupnou. Vystupují jako rezignovaní poddaní (Neti), sexuální objekt (Inannin muž) nebo jako mocné, ale despotické a ješitné božstvo. Ženské i mužské pohlaví jsou v této knize nositeli svých nejpříznačnějších vlastností, neřkuli charakterových klišé, což však koresponduje se strohostí a jednoduchostí celého původního mýtu.

I tento poněkud netypický příběh utvrdí čtenáře v tom, že je Olga Tokarczuková vypravěčkou par excellence – nelze ho totiž číst jinak než jedním dechem.

Autorka je polonistka.