Pár nudných oficialit, něco vzpomínek v regionech, příležitost vyjádřit odmítavý postoj k radaru a pochod neonacistů Litvínovem. To byly události letošního výročí Listopadu.
Ze dnů před devatenácti lety má každý osobní vzpomínku, dominantní zážitek. Dovolím si uplatnit ten svůj. Začátkem prosince devětaosmdesátého roku bylo pro mne nesnadné jezdit metrem, dokud jsem se nenaučil vklouznout na poslední chvíli do vagonu a postavit se čelem ke stěně. Pak už se jen zřídka některý z mladých, zřejmě studentů, co jeli do školy, zvedl a nabídl mi místo. Asi bych na to zapomněl, nebýt zkušenosti o dva roky pozdější. S přítelem Erazimem se metrem vracíme z města obklopeni rozjařenými studenty, kteří hlučně agitují pro volební úspěch Klausovy strany. Mlčíme, je však na nás vidět shovívavá skepse, takže si od těch mladých vysluhujeme označení bolševiků. Svatá prostoto!
Skromnost není na místě
Co se za ty dva roky od Listopadu změnilo? A kam se za devatenáct let poděla někdejší radost ze společné vůle a společného úspěchu? Nedávno jsem četl v Lidových novinách komentář Petra Pitharta, nabízející odpověď: Jsme na sebe jak na cizí, protože se starý režim zhroutil sám od sebe, nemáme tedy právo na očistnou katarzi a jsme jací jsme.
Opravdu se zhroutil bez našeho přičinění? V dějinách sotva najdeme podstatný společenský převrat nebo revoluci, pro něž by svržený režim nepřipravil úrodnou půdu. Někdy válečným dobrodružstvím, jindy krajně nebezpečnou snahou polepšit se. V daném případě prý Západ svého sovětského rivala, který si navíc ukousl nestravitelné afghánské sousto, uzbrojil. (Protože výdaje na armádu znovu dosahují astronomické výše a stále hltavěji pijí z mísy veřejných prostředků, nabízí se obava, aby Spojené státy posléze neuzbrojily samy sebe.) Těžko se hledá jeden konkrétní důvod porážky starého systému. I když většina rozhodujících příčin – podobně jako v letech 1918 nebo 1945 – skutečně šla mimo nás, přílišná skromnost není na místě. Starý režim byl na konci svých dnů už neopravitelně zkorodovaný, někdejší ideje nahrazoval cynismem, nikdo mu nevěřil, neměl ho rád, a tak mu občané zvonící klíči zasadili poslední ránu. Ovšem i naše poslední rána a navíc rány, jimiž ho po řadu let dráždila tehdejší opozice, k jeho svržení přispěla.
Čeho si národ žádal
Sotva může tuto skutečnost popírat Petr Pithart. Právem to mohou říkat jen lidé, kteří se po všechna léta druhé okupace zdráhali systém popudit, třebaže ho neměli rádi, a statečnými, ba radikálními se stali teprve po ohledání jeho mrtvoly. Nejde však o někdejší zásluhy nebo o někdejší přikrčenost. Podstatné je, co kdo od změny, kterou dnes nazýváme Listopadem, čekal, za co jí vděčí. Poučné pro takové zjištění jsou rozhovory novinářů s těmi, které zklamaly nedávné volby (trojí, pokud uznáme, že se tam za mořem hlasovalo také o nás). Prý se děsí návratu před Listopad. Na otázku, co jim na těch časech nejvíc vadilo, se téměř bez výjimky dovídáme, že to byla nemožnost cestovat a nepřekročitelné zábrany v podnikání. Vždyť se ale jedno i druhé z gruntu změnilo, proč tedy nevyjádřit Listopadu svou vděčnost?
Je to až nepochopitelné, že jsme na svou novověkou historii tak přísní. Na Listopad stejně jako třeba na osmašedesátý rok. Byla snad u náš přehršle dějinných svátků celospolečenského vzepětí, ve kterých národ dal tak spontánně najevo, co odmítá a co si žádá? Jakmile se nesplnily naděje a přání, které jsme do nich – většinou až dodatečně – vkládali, už na ně pohlížíme úkosem. Tak se dnes dočítáme, že listopad 1989 byl pouhým, vzájemně vyobchodovaným převzetím moci a po hospodách zaznívají i slova o zrazené či zfalšované revoluci. Sametovost naší revoluce (pokud ji tak chceme nazývat) je chápána jako pohana nebo přinejmenším jako vada na kráse, ostouzená stejně jako někdejší heslo o pravdě a lásce. Co když právě ona relativní pokojnost tehdejší změny je ve skutečnosti naším cenným vkladem do evropského myšlení?
Pas a trh nejsou všechno
S názorem místopředsedy Senátu, že předlistopadový režim se sám zhroutil a my tedy nemůžeme očekávat žádnou očistnou katarzi, nemusíme souhlasit, dáme však za pravdu jeho tvrzení, že jsme se odsoudili k nekonečnému hledání nepřítele, případně děláme nepřítele i z toho, kdo si myslí něco jiného než my. Tenhle stav, který jako by postupně přerůstal ve studenou občanskou válku, má však sotva co společného s listopadem 1989, s něčím, co jsme prý měli dělat, ale neudělali. Nedávejme Listopadu vinu tam, kde jde pouze o naše vlastní selhání.
Že se stal předpokladem pro obnovení tržní ekonomiky se všemi jejími klady i zápory, že postupně otevřel brány pro naše cestování po světě (letošního 17. listopadu první dva Češi téměř symbolicky odletěli do USA bez víz), o tom není sporu. Pokud však význam událostí před devatenácti lety omezíme na tyto dvě skutečnosti, opomíjíme atributy jiné, zcela zásadní. Listopad byl prvním významným krokem k rychlému odstranění totalitního nároku na každou veřejně vyjádřenou myšlenku. Celé společnosti přinesl po padesáti letech demokratickou možnost vyměnit vládu, pokud se neosvědčí. Když prostoduší občané západních zemí slýchali naše nářky na někdejší vládu, divili se, proč ji tedy nevyměníme. Stejné nepochopení, jaké projevila Marie Antoinetta nad stesky pařížské chudiny, že nemají chleba. „Proč tedy nejedí koláče?“ Podobné knížecí rady se nás už netýkají a čím delší bude náš časový odstup, tím pro nás bude toto ovoce Listopadu samozřejmější. Není tedy na místě chovat odkaz Listopadu v úctě, protože byl nesporným základem dalších potřebných změn?
Všechno ostatní – ať nám takové tvrzení připadá či nepřipadá banální – záleží pouze na nás. Zda chodíme k volbám podpořit strany, které se nám nejméně příčí (politická seskupení, s nimiž bychom se plně ztotožňovali, sotva existují), nebo své volební právo povzneseně odmítáme, zda budeme lhostejní k tomu, že někdejší konformitu s vrchností nahradily obavy ze ztráty zaměstnání, zda se připojíme ke sjednocené Evropě, nebo budeme vzhlížet k minulosti suverénních národních států, z níž se rodily konflikty, zda budeme sdostatek sebevědomí, bez potřeby velkého bratra, jemuž budeme povinováni úctou a věčným přátelstvím, zda uhájíme vlastní svébytnost, jazyk a kulturu, to jediné, co nás uchrání před rozplynutím v evropském šálku kávy... Toto a ještě mnohé, co je významné pro dnešek i pro budoucnost, záleží pouze na nás. Listopad 1989 byl „jen“ nezpochybnitelným začátkem naší cesty k volnosti, k odpovědné svobodě mnohem širší, než jak ji dnes obvykle chápeme.
Autor je historik.