V osobě Roberta Balzara má český jazz dalšího basistu zdobícího své portfolio mezinárodními spoluprácemi na vysoké úrovni.
Tuzemskému jazzu se daří. Kytarista David Dorůžka představuje jen špičku ledovce, jehož základnu tvoří česká basová škola. Tuzemští kontrabasisté jsou ve světě oceňováni už do dob Miroslava Vitouše, i když by se slušelo vzpomenout i Luďka Hulana. A Jiřím Mrázem tradice neskončila, přišla další generace a i její přestavitelé se hrají se světovými hvězdami první kategorie.
Nemizící hvězda
Album Tales nahrál Robert Balzar s americkým kytaristou Johnem Abercrombiem. Jde o spolupráci dvou rovnocenných partnerů, kde tuzemské trio nekonči v roli doprovodného křoví mistra, který se náhodou ocitl ve středu Evropy bez svých tradičních partnerů. Však také na albu stojí psáno Robert Balzar Trio & John Abercrombie. Nejde o marketingový trik s tím výsledkem, že se hvězda nakonec mihne v jedné dvou písních, vystřihne sólo s zmizí. Jde o integrální propojení, ke kterým obě strany přispěly stejným dílem. Oba protagonisté se také takřka rovným dílem podělili o autorství skladeb, pět jich napsal Balcar, tři Abercrombie, jen závěr patří standardu I Fall In Love Easily.
A ještě cennější je, že Abercrombie duchu Balzarova tria přizpůsobil svou hru i skladatelské pojetí. Jeho styl je poznatelný, ale má jinou náladu než na nostalgičtěji laděných albech pro mnichovskou značku ECM. Balzar má totiž přece jen blíž jazzovému mainstreamu a klade větší důraz na rytmiku – jeho basa je především doprovodným nástrojem v rytmické sekci, kde se výborně doplňuje s bicími Jiřího Slavíčka, který neustále drobně obměňuje své figury, takže ani šestnáctiny nesklouzávají v nudný metronom, ale představují pulsující motor. Od takovéto rytmiky se Abercrombie mohl dobře odrazit a nabídnout nejen pro svůj zvuk typické teskné dlouhé tóny. I těch si ale užijeme, například ve skladbě Remember Hymn mající nejblíže ke kytaristovým lyrickým nahrávkám pro ECM. Balzarovo trio zde muselo ukázat, že umí svou energii krotit a hrát střídmě.
Vzácný dravec
Album ale ukazuje i méně vídanou dravější polohu Abercrombieho hraní. Objevuje se v gradujícím závěru Balzarovy skladby 22 Years Ago i ve vyklenuté poslední pasáži zpočátku lyrického Balzarova Portissima, kde nezvykle hlasitá kytara působí skoro rockově. Podobný přechod od lyrické nálady k jiskřivé energii přináší taktéž Abercrombieho Just In Time, jež v úvodu nabídla prostor pro duet kontrabasu s kytarou. Zde se jasně ukázalo, že Balzar je víc než jen citlivým doprovodným hráčem. V rozjeté prostřední pasáži, kterou uvedlo sólo piana, představilo trio živější tvář hnanou vpřed roybrownowským walking bassem a Abercrombie mohl ukázat, jak hbité má prsty.
Abercrombie však není jen a mistr teskných nálad a sólista, ale především hráč do kapely; dokáže sloužit celku. Dává prostor ostatním členům kapely a svou decentní doprovodnou hrou dotváří náladu, jak jeho tomu v úvodu Balzarovy svižné skladby Black Cat White Dog, kde se rozjetá basa předhání s divokým pianem. Kytara jen decentně přizvukuje, než převezme od klavíristy sólový part a Stanislav Mácha pak hraje na piano základní riff.
Abercrombie je nesporně nejvýraznější postavou alba, přispěl k jeho výjimečnosti – vedle faktu, že Balzarovo trio má vlastní tvář. Sám Balzar má na desce jen jediné delší sólo v úvodu vlastní skladby Night, své kvality prokázal i Stanislav Mácha, jehož piano perlí v prostřední pasáži 22 Years Ago, v úvodu Černé kočky i v Tale. I když je deska tradičnější než nedávné Dorůžkovo Silently Dawnig, neměla by být kvůli tomu přehlédnuta: nabízí špičkový jazz.
Autor je hudební publicista.
Robert Balzar Trio & John Abercrombie: Tales. 2008; BCWD Music / Sony Music BMG