Jak probíhal a kam dospěl konflikt mezi Ruskem a Gruzií, projednávala v Česku velká mezinárodní konference. Jak se k těmto problémům staví naše diplomacie ve chvíli, kdy se chystáme předsedat Evropské unii?
Spory po srpnové „pětidenní válce“ mezi Ruskem a Gruzií neutichají ani dnes, skoro tři měsíce po skončení konfliktu. Ten vlastně ani nemůže být považován za skončený, protože Rusko se oproti dohodám Medveděv-Sarkozy nestáhlo z údolí Alchalgori a vesnice Perevi, které ležely mimo území bývalého nárazníkového pásma na hranicích Gruzie a Jižní Osetie. Válka to byla podivná. Po pěti dnech gruzínská armáda zastavila jakýkoli odpor a stáhla se do lesů okolo hlavního města Tbilisi. Ruské jednotky volně jezdily po většině gruzínského území a ničily armádní vybavení. Kasárna v Kutaisi, námořní základna v Poti, to vše bylo rozkradeno a zničeno. Gruzínská armáda na bojišti zanechala velkou část techniky, včetně draze modernizovaných tanků s izraelskou elektronikou. Pokud by k tomu ruští vojáci dostali rozkaz, nejspíše by dokázali obsadit Tbilisi.
Britší dudáci v boji a spin doctors
Totální ruské vítězství, řeklo by se. Jenže konflikt vyvolal mezinárodní izolaci Ruska a málokterý světový politik vynechal možnost odsoudit „ruský imperialismus“. Evropská unie znovu odložila rozhovory o smlouvě o partnerství a spolupráci, Američané poslali do Černého moře několik válečných lodí, britské ministerstvo obrany zrušilo účast armádního orchestru na dudáckém festivalu v St. Petěrburgu. Ve skutečnosti Rusko prohrálo informační válku. Ne že by mělo jednoduchou úlohu. Přesvědčit světovou veřejnost o tom, že bylo zaskočeno gruzínskou agresí a jen přišlo bránit své občany, by vyžadovalo spin doctory (v ruské terminologii polittěchnology) výrazně vyššího kalibru než ty, které má Kreml k dispozici. Kremelští jsou rozmazleni podmínkami, kdy sdělovací prostředky ve své podstatě kontroluje stát a tudíž jejich úkolem je přidat oficiální verzi alespoň minimální soudržnost.
To ovšem na světové úrovni nemůže fungovat. Světová média si všimla například toho, že lodě Černomořské flotily byly u abcházského pobřeží již tři dny po vypuknutí války. Že jednotky 58. armády projely Rokským tunelem ze Severní Osetie krátce poté, co padly první výstřely, podle některých svědectví (z ruských zdrojů) dokonce již o den dříve. Každý, kdo se setkal s operativností ruské armády a obecně ruských institucí, jen žasne. Zvláštní shodou okolností také celé léto ruští ženisté opravovali železniční trať v Abcházii, po které se po vypuknutí konfliktu bleskově přemístili ruští tankisté.
Na rozdíl od gruzínské armády, gruzínští spin doctoři pracovali mnohem profesionálněji. Gruzínské ministerstvo zahraničí hned druhý den konfliktu najalo holandskou PR firmu, která zásobovala média zprávami z bojiště téměř v reálném čase. Spolu s přirozenými sympatiemi vůči slabšímu se jim podařilo prodat obraz malé svobodomyslné země, napadené ruským medvědem. Vzhledem k tomu, že zahraniční novináři se prakticky nemohli dostat do konfliktní zóny z ruské strany, zpravodajství bylo dlouho progruzínské a taktně obcházelo fakt, že to byly gruzínské jednotky, které zahájily útok na Cchinvali. Teprve s odstupem se začalo hovořit o tom, že Gruzínci dlouhodobě porušovali podmínky příměří, že ostřelovali jihoosetské hlavní město z raketových systémů Grad.
Čeští diplomaté se informovat nechtějí
Dnes však nezůstávají jen otázky po původu a příčinách války, ale především otázka co dál. Ruská zahraniční politika jednostranným uznáním Abcházie a Jižní Osetie opustila svá základní východiska a co bude dál, nikdo neví, nejspíše ani Kreml sám. A právě Češi budou muset z titulu svého předsednictví v EU formulovat společnou evropskou politiku vůči Rusku a Kavkazu. Proto byla nesmírně užitečná konference o „zamrzlých“ konfliktech na jižním Kavkazu, kterou v polovině listopadu uspořádala Asociace pro mezinárodní otázky. Šlo o první expertní konferenci od vypuknutí války a proto přitáhla velká jména z řad odborníků na jižní Kavkaz. Přijeli lidé z Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu, Ruska, ale i třeba z Abcházie.
Nad konferencí převzal záštitu místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra a celou ji zaplatilo ministerstvo zahraničí, které poskytlo i reprezentativní prostory Lichtenštejnského paláce na Malé Straně. To vše je jistě záslužné, ale sami diplomaté nakonec jaksi nedorazili. S čestnou výjimkou několika pracovníků ministerstva, kteří přišli z vlastního zájmu a profesně se povýtce regionem nezabývají, diplomaté přišli o šanci se o problémech regionu, kterým se budou muset půl roku intenzivně zabývat, dozvědět z první ruky. Nepříjemně to překvapilo i účastníky, kteří nechápali, proč nemohou mluvit s lidmi, kteří budou bezprostředně ovlivňovat politiku EU vůči regionu. Třeba vysoký představitel EU pro státy jižního Kavkazu Peter Semneby vypadal poněkud ztraceně. Při takovém přístupu se nedá divit, že v kuloárech zazněly i věty, že pokud česká diplomacie tímto způsobem přistupuje k jedné ze svých programových priorit, jak to asi bude vypadat v jiných oblastech a zda by skutečně nebylo lepší, aby předsednictví zůstalo Francii. Nikdo nezpochybňuje pracovní vytíženost diplomatů, jen by se chtělo věřit, že jejich neúčast nebyla způsobena termínem konání konference v pátek a sobotu a vědomím pondělního svátečního volna. Úspěšné předsednictví by mělo být nadřazeno potřebě zazimovat letní chatu.
Autor je redaktor Hospodářských novin.