Pokřivené rysy Lisabonské smlouvy

Jak v MF Dnes prohrává integrace

Minulý týden byla hlavním vnitropolitickým tématem Lisabonská smlouva a debata o suverenitě České republiky. O tom, jakým způsobem interpretoval tuto mezistátní dohodu nejčtenější český deník, ale i o tom, co nám její případná ratifikace přinese, se dočtete v následujícím komentáři.

Vstup ČR do EU byl pro náš stát i jeho občany velkou změnou. Snad téměř všichni těžili z rychlého hospodářského růstu minulých let, využili úplného otevření hranic a zaznamenali příliv množství investic. Pozitivní dopady vnímá i prezident Václav Klaus. Poté, co jeho prognostické odhady o bezprostřední nevýhodnosti vstupu selhaly, zdůrazňuje při kritice integrace abstraktnější úroveň: jde podle něj nyní o osud české suverenity. O tom, zda by přijetí Lisabonské smlouvy (LS) ohrožovalo suverenitu ČR, bylo celé řízení u Ústavního soudu, vrcholící minulý týden. Zatímco ale u hodnocení dopadu vstupu na exportní výkonnost ekonomiky se výsledky hodnotí snadno, u suverenity je to s ohledem na nevyhraněnost pojmu téměř nemožné. Je rozdíl, zda suverenitu vnímáme Klausovýma očima jako koncept nedělitelný, nebo jako nenulovou hru, ve které sdílení suverenity je nejen prakticky možné, ale pro jednotlivé hráče (státy) také prospěšné.

 

Jak se vysvětluje v MF Dnes

Ústavní soud došel jednomyslně k závěru, že senátem zdůrazněná ustanovení LS nejsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR a ratifikace LS by nenarušila suverenitu státu. Vycházel tedy z druhého pojetí suverenity, které je v moderní právní vědě dominantní. Odůvodnění tohoto závěru soudu zabralo mnoho desítek stran a pro laika není příliš srozumitelné. Podobně jako není nutné, aby si každý řidič dokázal sám opravit zadřenou spojku, může občan spokojeně žít i bez znalostí passerelle klauzule v LS. Minulý týden byl příležitostí, aby se veřejnost seznámila alespoň s jejími základními rysy. Bohužel kvalita informací o LS ve většině novin i na televizní obrazovce byla v prudkém nepoměru s jejich kvantitou. Příkladem budiž (podle jeho vlastního hodnocení) nejčtenější seriózní deník v ČR, MF Dnes, který si na svá bedra naložil nelehký cíl seznámit čtenáře s LS. Prozkoumejme nyní blíže několik argumentů, které vypustily klávesnice redaktorů (nejde o citace komentátorů či tázaných subjektů).

„Menší země se budou o komisařské posty dělit“ (MF Dnes, 26. 11., s. 3). Faktem přitom naopak je, že snížení počtu komisařů se dotkne všech zemí stejně, velké i malé státy se budou střídat dle zásady rovné rotace (dvě období ano, jedno ne).

„Evropský parlament, který má dnes jen poradní hlas“ (MF Dnes, 25. 11., s. 3). Přímo volený Evropský parlament má ale dokonce již nyní při schvalování legislativních návrhů z řady oblastí stejný vliv jako Rada zastupující členské státy.

„Česko bude mít v Unii slabší slovo než doposud“ (MF Dnes, 25. 11., s. 3). Matematicky se podle Lisabonské smlouvy při hlasování kvalifikovanou většinou skutečně sníží síla ČR z 3,68 na 2,77 procent. Co je asi v praxi důležitější – tato v absolutních číslech „propastná“ změna, nebo to, jak schopní vyjednavači budou v Radě obhajovat naše zájmy? Aby byla podána plnější perspektiva: od května 2004 do prosince 2007 ČR hlasovala proti šesti návrhům z celkových 584 přijatých legislativních předpisů. Svědčí to o tom, že by evropská legislativa nebyla v souladu se zájmy našeho státu?

„Proč se vede o smlouvu takový boj? Jde o střet idejí. Jedni míní (hlavně levice), že je správné omezit své pravomoci ve prospěch silnější Evropské unie. Druzí (hlavně konzervativní pravice) jsou přesvědčeni, že Unie bude silná jedině jako spolek rozmanitých zemí“ (MF Dnes, 25. 11., s. 3). I kdybychom přistoupili na uvedenou logiku, že LS je proti vnímání Unie jako spolku rozmanitých zemí (což dle mého názoru není pravda), tak smlouva byla podpořena až na britské konzervativce všemi významnými pravicovými stranami ve všech státech EU.

Z porovnání několika vybraných tvrzení z MF Dnes s realitou je zřejmé, že i pokud vezmeme v potaz potřebu novinářské zkratky, čtenáři deníku by při hodnocení LS pravděpodobně došli ke zcela jiným závěrům než Ústavní soud. Zároveň by se ale pokoušeli nastartovat onen metaforický vůz otáčením klíčku ve výfukovém potrubí. Jak můžeme očekávat seriózní zájem o integrační proces a hodnocení jeho výhod či záporů, když i vlivný celostátní deník je schopen dopustit se základních chyb? Nebo snad bylo účelem ovlivnit čtenáře? Ať jedno či druhé, v obou případech prohrává integrace. Občan může považovat mýty za fakta, a pak je jeho názor na unijní vývoj (možná zbytečně) negativní; v lepším případě dojde k závěru, že když barvu téže věci jeden odborník označuje za černou a další za bílou, je lepší si zanadávat a zlomit nad tím hůl.

 

Pojistka suverenity

Václav Klaus má v jednom pravdu: o unijních záležitostech, včetně LS, je třeba vést debatu. Tabu by neměla zůstat otázka, jak v dnešním světě chápat suverenitu a kam až může její přenos zajít bez zániku české státnosti. Musí to ale být debata férová, která nevyužívá komplexnosti problémů ke zmatení či manipulaci veřejnosti. Nikdo nevolá po eurohujerské interpretaci faktů, ta nechť však jsou podána nezkresleně. Po mém soudu by zároveň diskusi prospělo, kdyby se posunula od vnímání EU jako pro ČR cizího prvku, který buď chce polknout či ovládnout naší malou krásnou zemičku (Klaus), nebo bez kterého naopak ČR zhyne pod Putinovou botou (ČSSD, vláda).

Pro kované euroskeptiky, které text nepřesvědčil, mám na závěr dobrou zprávu. Oproti současnému stavu přináší LS jeden velmi výrazný posun, zaručuje totiž poprvé právo na jednostranné vystoupení z Unie. Jestliže by se tedy integrace v budoucnosti ubrala směrem, který by byl z právního hlediska, ale i politických nebo ekonomických příčin pro ČR nepřijatelný, bude zde vždy možnost Unii opustit. To lze považovat za konečnou pojistku zachování suverenity českého státu a protiváhu jakýmkoli federačním plánům, o kterých ovšem v současné EU nikdo beztak vážně neuvažuje.

Autor je odborným asistentem na Právnické fakultě UP v Olomouci.