Jolana Havelková (1966) vystudovala Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě a externě přednáší na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Známá je jako výtvarná publicistka, mimo jiné připravila knihu o Bedřichu Grünzweigovi, ale především jako dlouholetá neúnavná organizátorka fotografického festivalu Funkeho Kolín. Vedle toho patří k současným výrazným umělkyním pracujícím s fotografií. Její projev se pohybuje od experimentálních projektů s konceptuálními přístupy až po pohrávaní si s tradičními fotografickými žánry portrétu, aktu a krajiny. Zpočátku vytvářela asambláže a minimalizující snímky, kde snímala strukturu a otisky nalezených věcí. V projektu Hledání místa vznikaly ve spolupráci s česko-kanadskou výtvarnicí Zuzanou Vasko na principu mail artu osobité experimentální deníky. V cyklu Podoby mých přátel (od roku 1996 dosud) reflektuje téma identity. Zobrazuje přátele a rodinu, lidi různých generací a společenských vrstev, a to bez oblečení či jiné vnější identifikace. Jiné deníkové záznamy rozvíjela v cyklu Něco o mně (od roku 1998), kdy vznikala série autoportrétů vytvořených náhodným záběrem automatu.
Ve světě současné fotografie patří tato kolínská fotografka k autorům přemýšlivého ticha. Své práce nezvětšuje do obřích rozměrů, tak nadužívaných v dnešní fotografii, nejsou ani výrazně barevné, natožpak lacině multiplikující jeden vtipný nápad. Formátem ani výrazovými prostředky neplýtvá. Přes individuálnost jednotlivých projektů si fotografie ponechávají vnitřní provázanost. Autorka v nich volně pracuje s nejrůznějšími výrazovými možnostmi, které toto médium poskytuje: od fotogramů, koláží, zneostřování a zatmavování pod zvětšovacím přístrojem, fotografování amatérskými aparáty, mobilním telefonem až po snímání na větší formát negativu, který poskytuje detailní kresbu. V posledních letech ráda taví fotografický obraz do měkké neostrosti, jak o tom svědčí magické portréty Dočasná setkání (1999–2002), viz přítomné ilustrace, a nejnovější soubor Krajina 06, představený v listopadu minulého roku v pražském Ateliéru Josefa Sudka. Filigránsky jemně načrtnuté krajiny jako by byly jen letmou upomínkou na krajiny někde spatřené, spíše vyvolávanými stopami vzpomínek než krajinami vyfotografovanými. Také ony připomínají, že tvorba Jolany Havelkové povětšinou směřuje jak k ohledávání zobrazovacího média, tak k průzkumu paměti.