Podle rozvrhů se mohou studenti „vyučit“ na divadelní kritiky na všech vysokých školách teatrologie. Svou roli hraje osobnost pedagoga, talent a vlastní praxe.
Katedry divadelních věd či teorie divadla, ač se jmenují různě, nabízejí v rozvrzích semináře kritiky a recenze. Případně další přednášky či kursy, které se sice nemusí zabývat přímo tímto předmětem, ale záběr kritického uvažování o divadle rozšiřují (třeba Teorie a kritika rozhlasové tvorby Petra Pavlovského či Divadlo v mediálním prostoru Vladimíra Justa na divadelní vědě pražské Filozofické fakulty).
Debaty se studenty a pedagogy ukázaly, že tyto předměty mají sice různé modifikace, ale jejich náplň je podobná. Záleží na osobnosti konkrétního pedagoga, jakou váhu čemu přikládá. Jedná se o mix ponoru do literárního odkazu historických osobností (ať už je to Václav Tille nebo František Xaver Šalda), teorie, kritického psaní, včetně tréninku různých útvarů orientovaných na rozmanitou čtenářskou obec a diskusí nad předloženými texty.
Každý, kdo s kritikou či divadelními recenzemi při studiu začínal, asi potvrdí, že škola může poskytnout vodítka, jak divadelní realitu jazykově uchopit, popsat, vyjádřit. Může dodat know-how: co by v kritice nemělo chybět a co tam zas klidně chybět může, jaká má být její struktura.
„Pokud si dobře vzpomínám, tak divadelní kritiky jsem se ve škole oficiálně dotkl jen dvakrát. Hned v prvním ročníku jsme rozebírali několik inscenací Moravského divadla Olomouc. A teď až ve čtvrtém ročníku píšeme v semináři divadelní články různých žánrů, přičemž i nabídka představení je širší a věnujeme se inscenacím, které se objevují v Divadle K3,“ popisuje svou zkušenost Jan Žůrek, student z Olomouce, a domnívá se, že je to málo. „Pro psaní o tanečním a pohybovém divadle, divadle, které zapojuje nová média, apod., nám asi chybí i adekvátní pojmový aparát,“ dodává s tím, že pak už čeká jen čirá praxe.
Svou roli ale hraje také talent studentů, protože kritika je tvorba. Stejně jako o jakékoliv jiné literární tvorbě by se tak proto dalo polemizovat o tom, do jaké míry je nutná určitá dispozice a co je vlastně možné se naučit. Kritika ve své vrcholné podobě (nezaměňovat s recenzenstvím deníkového typu), „kritická próza“, jak to nazývá Marcel Reich-Ranicki v Mém životě, se proto může poměřovat s brilantním esejem nebo ceněným dramatem. Kritik si pěstuje svůj styl, záměrně využívá konkrétní jazykové prostředky, rozvíjí témata. Potřebuje se vypsat a utvořit si určitou vlastní vizi divadla i kultivovat smysl pro etiku.
Hlavní je učitel a praxe
Osobnost pedagoga tak je asi jediným klíčovým bodem, v němž se kritické semináře na českých vysokých školách zásadně liší a který také nakonec skutečně rozhoduje o jejich podobě a přínosu. Kdo kritiku mj. vyučuje? Pokud chceme být konkrétní: Petr Christov na pražské divadelní vědě, kterou vede, a na Divadelní akademii múzických umění v Praze (DAMU); Radmila Hrdinová, recenzentka Práva, či Jan Císař na DAMU; Michal Čunderle či Libor Vodička v Kabinetu divadelních studií na Masarykově univerzitě v Brně; Tatiana Lazorčáková na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií na Univerzitě Palackého v Olomouci; Hana Galetková se specializuje na divadelní kritiku na Kulturní dramaturgii v rámci Ústavu bohemistiky a knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě. Jsou to osobnosti, které se mohou prokázat rozličnou a různě dlouhou, často nesrovnatelnou (a výjimečně i zanedbatelnou) kritickou praxí, různým viděním divadla, mají za sebou odlišná školení a teoretickou bázi.
Za „nástavbu“ divadelního kritika nebo kritičky lze brát specializované workshopy, které se čím dál tím častěji konají při festivalech – příkladem je Divadelná Nitra na Slovensku, Kortárs Drámafesztivál v Budapešti či Mobile Lab Workshop, mobilní kritická laboratoř cestující po deseti festivalech. Zpravidla mají mezinárodní rozměr. Jejich úroveň a přínos závisí na zkušenosti organizátorů, výběru účastníků a především – opět – na osobnosti lektora. Přitom bez výrazného, uvěřitelného a zkušeného pedagoga se jakýkoliv seminář může lehce změnit ve školometskou středoškolskou výuku.
Škola je odrazový můstek, ale co dál? Kritikou se uživit nelze a možnosti kritické praxe jsou omezené. Ať už proto, že média pěstují spíše recenzentství, které je „skousnutelné“ pro širší čtenářskou obec, a pro analytičtější kritické texty nebývá místo – často ani v oborových periodikách. Ale i proto, že pro redaktory je možná pohodlnější zvát ke spolupráci osvědčená jména střední generace než si formovat studenty. Finanční nejistota řady kulturních periodik a směšné honoráře také těžko znamenají perspektivu. Počáteční nadšení i kritik sám tak mohou rychle vyhořet.
Autorka je divadelní kritička.