Svou směsicí úsměvů, vtipkování, roztomilých gest a lámanou angličtinou podávaných prostých pravd okouzlil dalajlama na začátku prosince nabitý sál Paláce kultury. Chtělo by se říci: jako obvykle. Kromě únavy z cestování však na tibetském duchovním vůdci byly znatelné i důsledky nedávné operace žlučníku, podzimního kolapsu vyjednávání s Čínou a březnových násilností v Tibetu. Politiku i ústřední postavení dalajlamy sice potvrdilo krátce před jeho pražskou návštěvou týdenní jednání několika set zástupců tibetského exilu v Dharamsale a krátce po ní celosvětové setkání protibetských skupin u Dillí, jenže i tak základní problémy přetrvávají. Tibeťané se sice zásluhou svého vůdce těší zřejmě největší podpoře západní veřejnosti ze všech kolonizovaných národů světa, situace v Tibetu se ale pod nadvládou „nikoliv již socialistické, ale kapitalistické“ diktatury (za niž Čínu dalajlama v Praze označil) nijak nezlepšuje. Nevyřešena je otázka nástupce třiasedmdesátiletého dalajlamy i to, co dělat, pokud čínská vláda bude i nadále udržovat tvrdou linii.Tomu nasvědčuje nejen krach dosavadních vyjednávání, ale i reakce čínské vlády na plánovanou schůzku mezi dalajlamou a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym.
Filip Pospíšil
Ještě před pár lety byl Český Krumlov plný pitoreskních zákoutí, byl inspirativním, zabydleným místem, kam se našinec rád vracel. Zajeďte si tam v těchto dnech. Zima má pro amortizované město smrtelný efekt. Turisté vyklidili kulisy, hotely a penziony zejí prázdnotou, na opuštěném náměstí hlasitě vytrubují z oken Informačního centra anglické koledy. Komu? Skupince spěchajících Japonců? V Centru Egona Schieleho, uprostřed výstavních prostor, narazíte na second hand s ojetým porcelánem. Povznést se můžete v místním muzeu voskových figurín nebo v antikvariátu s anglickou literaturou. Kýč, šunt a podbízivost zavalují každou ulici. Když jsem si onehdy přečetl v tisku, že Krumlov patří podle National Geographic Traveler mezi 100 nejkrásnějších měst na světě (HN 27. 11. 2008), musel jsem se jen hořce zasmát. Pravda je jiná. Český Krumlov je už pouhá vzpomínka a mediální mýtus.
Petr Vaňous
Pražský radní Jiří Janeček zaštítil konferenci, která se konala 2. prosince na magistrátu. Jejím tématem byl mezikulturní dialog a zúčastnila se jí i generální guvernérka Kanady Michaelle Jean. Pražských Romů je v Kanadě, mimo jiné díky politice města, čím dál více, a to přesto, že má pan radní pro otázky menšin dokonce tři sekretářky. Samotná konference se i přes roztomilou přítomnost zástupců menšin dala označit spíš za frašku. Pan radní na všechny otázky odpovídal upozorněním na to, že Praha zřídila Dům národnostních menšin, což je podle něj důkazem její otevřené náruče. Na poznámku, že národnostní menšiny a migranti nejsou totéž, radní nereagoval a pokračoval litanií o tom, že vlastně ani není podstatné, kolik peněz se na integraci cizinců vynaloží. Podle Janečka je podstatná zejména dobrá vůle a kvalita přístupu. Radní svou řeč uzavřel ujištěním, že hlavní město je k cizincům štědré, čehož má být důkazem i to, že každá z dvanácti uznaných menšin má v Domě národnostních menšin hned dvě kanceláře.
Felix Xaver
Řečí Spolkové republiky Německo je němčina. Tato věta by podle závěrů, které si odhlasoval sjezd německé křesťanské demokracie, měla doplnit ústavu. Pro CDU to není nic nového pod sluncem – už před několika lety chtěla vyvolat debatu o definici Leitkultur, tedy vůdčí německé kultury. Jediným výsledkem „leitkultury“ ale bylo zvolení tohoto pojmu za nejhorší slovo roku 2000. Jazyk jistě patří mezi kulturní znaky par excellence, jenže podle pravidla „co je psáno, to je dáno“ ještě nikdo živý zájem o kulturní obrození nevyvolal. A tím méně v zemi, kde je každý jedenáctý obyvatel papírovým cizincem. Pohnutky CDU, která po kodifikaci němčiny v ústavě volá, přitom sdílejí i lidé úplně jiné politické orientace. Německo má problém s ghettoizací cizinců, neví si rady s tím, jak přimět imigranty k živému zájmu o jazyk, který mnohde v práci ani obchodech nepotřebují. Němčina by zřejmě měla být pro všechny, ale proklamace v ústavě s tím sotva něco změní. Své o jazykových limitech ostatně ví i největší kulturní globalizátor světa, Amerika. V ústavě Spojených států totiž není o státním jazyku jediná zmínka.
Blahoslav Hruška