Poslanci v Bejrútu již pět měsíců volí prezidenta. Udržet stát bez hlavy je pro mnohé lepší než rozhodným krokem spustit občanskou válku. I tak ale mezitím umírají lidé.
Po „krvavé neděli“ nastal 28. ledna den smutku. Školy a univerzity byly zavřené, ti, kdo nikam nemuseli, zůstali doma, rodiče naplánovali pro své děti prodloužené pobyty u babiček na venkově. Pro jistotu. Den předtím totiž zahynulo osm lidí kvůli elektřině. Demonstrace na protest proti stále častějším výpadkům elektřiny se zvrhly v krvavý střet s armádou poté, co někdo zastřelil kalašnikovem do zad Ahmada Hamzu, aktivního člena vlivného opozičního hnutí Amal.
Dokud byl živ, znali ho jen lidé z jeho okolí a politické strany. Na konci ledna ale bylo jeho jméno na titulních stranách všech novin. Hamza však rozhodně není nejslavnější obětí libanonských atentátníků. Za posledních pár let země přišla o předsedu vlády, řadu poslanců, několik žurnalistů, armádního generála, policejního vyšetřovatele. Celkem přineslo násilí desítky mrtvých, desítky zraněných, politickou a ekonomickou nestabilitu, bezvládí a frustraci. Není se čemu divit, že kdo může, emigruje do zahraničí.
Nevyšetřené zločiny
Čtrnáctého února uplynou tři roky od chvíle, co byl zavražděn vlivný a oblíbený premiér Harírí a s ním 21 dalších lidí. Vyšetřování vedené pod taktovkou OSN je však prozatím bezvýsledné, a to přesto, že se už v roce 2006 zdálo, že má spravedlnost viníky na dosah. Nikdo ale nebyl dosud obviněn a zprávy vyšetřovací komise se omezují na vágní prohlášení o „několika podezřelých osobách”. Zároveň ale už dva roky drží Libanonci ve vězení čtyři prosyrské generály, zatčené krátce po atentátu, proti kterým však nebyli schopni vznést žádné obvinění. A tak není divu, že zastánci lidských práv volají – k nelibosti řady Libanonců – po jejich propuštění. „Propustit je, aby mohli falšovat důkazy nebo se někde ukrýt?“ rozčiluje se Amer, člen jedné z libanonských lidskoprávních organizací. „Propustil bych je, ale jedině proto, aby mohli být okamžitě souzeni za všechny ostatní zločiny, které za syrské okupace spáchali. Jenže toho se v Libanonu nedočkáme,“ prohlašuje Amer.
Země v klinči
Nejaktuálnějším tématem v zemi však nejsou ani tak vraždy, jako spíš volba prezidenta. Hlava státu není a nejspíš ani tak brzy nebude. Již po čtrnácté za posledních pět měsíců by se libanonští zákonodárci měli 11. února pokusit o jeho zvolení. Že uspějí, věří jen málokdo. Volba má totiž dvě úskalí: prezident musí být maronita – člen nejpočetnější křesťanské skupiny v zemi – a musí být zároveň přijatelný pro všechny politické strany, respektive alespoň pro dvě třetiny parlamentu. Právě to je důvod, proč už více než dva měsíce zůstává post neobsazen. A na mrtvém bodě vězí už rok celá libanonská politika. Opozice přestala současnou vládu uznávat a bojkotuje parlamentní schůze i zasedání vlády.
Kdo za to může?
Jak by vám řekl každý Libanonec, za všechno můžou Italové. Skutečnost je bohužel mnohem složitější. Část viny se Italům, respektive Západu, jistě připsat může. Leží však také na všudypřítomné Sýrii a Íránu, kus jde na účet Palestinců a bez viny nebudou ani Izraelci, kteří beztrestně téměř denně přelétávají nad libanonským územím.
Ovšem nelze vše svádět jen na zahraničí. Libanonské strany se neshodnou i z vnitřních příčin. „Brání jim v tom nejenom jejich závislost na zahraničních donorech a jejich požadavcích, ale také prostá ješitnost a nenávist jednoho vůči druhému,“ vysvětluje Ghaddar Haninová, reportérka jednoho z internetových deníků. Politická scéna je totiž v Libanonu mnohem více než jinde založená na kultu osobností. „Libanonské politické strany nemají program ani strukturu, a tak ani nemůžou uzavřít koalici založenou na objektivních kritériích. Nejde o to, za čím stojíte, ale za kým. My nejsme konzervativci, liberálové nebo socialisté. My jsme aúnisté, haríriovci, geageaovci… Snad jen ten Hizballáh je čitelný,“ tvrdí Hanínová.
Její kolega Abi Saleh Nadim, který je sám maronita, se přidává se soudem, který slýchám stále častěji: „Můžou za to křesťani. Staletí se brání, dokážou si vybojovat relativní svobodu v moři nesvobody, a pak to sami sobě prohrají, protože se neumějí dohodnout.“ Přitom Nadim odkazuje na smlouvu maronity, generála Aúna, s Hizballáhem, která rozděluje křesťany mezi provládní a opoziční směry.
A tak se vláda, neschopná opravdových řešení, jejíž legitimitu dnes zpochybňuje už kdekdo, snaží alespoň uklidnit sociálně slabé a udržet rovnováhu tím, že dotuje ceny chleba a kupuje elektřinu od svého úhlavního nepřítele Sýrie.
Samopaly pod polštářem
O tom, kdo zastřelil Ahmada Hamzu, zatím nemá Libanon jasno. „Jisté je jedno, armáda kalašnikovy nemá. Šlo o provokaci,“ říká Amer. „Lidé jsou připraveni lépe, než si myslíte.“ Ale já si už dlouho nic jiného nemyslím. Oslavnou střelbu je při různých příležitostech možné slyšet každou chvíli. Zbraně má téměř každý. Otec mé kamarádky spí se samopalem pod polštářem a všem návštěvám se jím rád pochlubí. Za této situace je hledání řešení velmi těžké. Je totiž jisté, že pokud bude nalezeno, někomu se nebude líbit, a to by mohlo narušit křehounký mír.
Autorka je manažerka rozvojových projektů v Libanonu.