Na jeviště Národního divadla v Brně vstoupila královna Margot jako zmanipulovaná mučednice. Velkolepost, vznešenost a tehdejší manýry francouzského královského dvora v 16. století se pomocí kýče pokusil přiblížit nový šéf činohry Mahenova divadla Zdenek Plachý. Z historického románu Alexandra Dumase staršího se spolu s Jiřím Šimáčkem coby zakladatelé volného brněnského seskupení Střežený Parnass snažili objasnit, kde se v lidech bere krvelačná touha po násilí pod záminkou náboženského vyznání. Podle svého uměleckého programu se věnují hlavně ostraze idejí „nejvyšších“ kulturních hodnot. Proto jim snad historická materie bartolomějské noci přišla dostatečně vhod. Dějinné události svárů hugenotů a katolíků divákům naservírovali černobíle, včetně krvavého souboje. Nepříliš složitá výkladová koncepce inscenace staví za všechny činy zlo. Ústřední parnasistickou postavou se pro tvůrce stává role Reného. Nenadržuje ani jedné straně, slouží všem a díky převlékacímu kabátu si chrání vlastní záda. Přestože se oko režiséra i scenáristy takto úzce zaměřilo na „vzorovou, ideově nejpřísněji hlídanou“ postavu, nebyla tím, kým skutečně měla být. Chtěli „současného intelektuála, morálního relativistu“, na jeho místě však stál bezcharakterní, královským dvorem prohnilý zjev, který nemá pojem o skutečnosti. Jedno se však koncepci odepřít nedá. Jako by se ve znamení stálého opakování modlitby Vyznání víry s šálkem sladké čokolády snažila vytvořit novou podobu Národního divadla v Brně. Ohromit diváka, zaplavit ho svou přízní a dostat ho tam, kam vedení potřebuje. Nechci tvrdit, že s divákem je zacházeno jako s hugenotem, ale tváří v tvář intrikám současného managamentu by si tak mohl připadat. Zdenek Plachý ví, kam – pro zvýšení popularity titulu – sáhnout pro herce, proto se v roli Vévody de Guise setkáme s bývalým kmenovým hercem Vladimíra Morávka Petrem Jeništou nebo osobnostním (ne)hercem Martinem Dohnalem. Plachý se osvědčil v seskupení svého inscenačního realizačního týmu, který byl na běžné divadelní poměry početnější, ale přinesl to, co režisér potřeboval. První letošní inscenace šéfa činohry je za námi a můžeme se bát či se těšit na další výtvory společnosti Střežený Parnass. Hlavně nesmí dojít k mýlce, že by seskupení mělo jakoukoliv spojitost s francouzskou uměleckou skupinou tvořící poezii v padesátých až šedesátých letech 19. století. Na rozdíl od brněnského Parnassu nešlo tehdejším básníkům o téma a obsah, ale zabývali se především jazykovým materiálem a cestou k „čistému umění“. Náhodná inspirace by naopak členům Střeženého Parnassu možná prospěla.
Janet Prokešová, Brno