Španělé kdysi obrátili Filipíny na křesťanskou víru. Pak přišli Američané a dali jim demokratické instituce. Výsledek? Nad tamními zkorumpovanými politiky dnes kdekdo dělá kříž. Poslední skandál však přinesl nečekané změny.
Když v říjnu 2003 americký prezident George Bush přijel na státní návštěvu Filipín, vzdal při slavnostním banketu v prezidentském paláci v Manile „coby zástupce nejstarší demokracie na americkém kontinentu hold nejstarší demokracii v Asii“.
Potěšil tím nejen prezidentku Glorii Macapagalovou-Arroyovou, která je dodnes jeho nejbližší spojenkyní v jihovýchodní Asii, ale i všechny přítomné – podle transkriptu zveřejněného americkým ministerstvem zahraničí následoval po citovaných slovech druhý z celkem pěti potlesků provázejících Bushovu kratičkou zdravici.
Možná šéfa Bílého domu tehdy napadlo, že jednou třeba budou jeho následovníkům podobně aplaudovat i v Iráku, kde americká okupační správa tou dobou zrovna hledala spolehlivé lidi, s nimiž by se pustila do budování demokratických institucí v čerstvě postsaddámovské éře.
Obdobným způsobem vznikaly před sto lety také pilíře moderních Filipín, odkud předtím Američané vyhnali Španěly. Těm ale zároveň za souostroví zaplatili „odstupné“ ve výši 20 milionů dolarů. O něčem podobném se Saddámovým baasistům mohlo leda tak zdát.
Kongres pro bohaté
Kongres, který byl vůbec první vlaštovkou filipínské politické autonomie, loni oslavil sté narozeniny. Je pozoruhodné, jak málo se za to století změnilo jeho složení. Nadále v něm dominují příslušníci úzké majetné vrstvy, z níž se rekrutovali budovatelé filipínského státu podle amerického vzoru už na počátku 20. století.
V mnoha případech jde i o stejné rodiny, což má za následek mimo jiné to, že se filipínská demokracie přes svůj kmetský věk vlastně nikdy nezbavila dětských nemocí. Neúměrný vliv tradičních politických dynastií na politiku také způsobuje, že drtivá většina kongresmanů důsledně hájí zájmy horních deseti tisíc, zatímco dvě třetiny populace živořící na hranici chudoby nemají v parlamentu prakticky zastání.
V zemi sice od konce šedesátých let probíhá ozbrojené komunistické povstání (vůbec nejdelší v Asii), ovšem vidina nastolení spravedlivějšího sociálního řádu v zemi zůstává dnes stejně vzdálená jako v době, kdy propuklo. A tak si filipínská oligarchie může dovolit i luxus střelby do vlastních řad, jako se to stalo tento měsíc, kdy v čele Sněmovny reprezentantů došlo za mimořádně dramatických okolností k doslova historické změně.
Předsednický post opustil po rekordních 12 letech José de Venecia, šéf vládní strany Lakas a dlouholetý blízký spolupracovník prezidentky Arroyové. Neodcházel však z vlastní vůle – koaliční blok mu vyslovil nedůvěru, a za pozornost stojí především fakt, že celou šarádu organizovali synové hlavy státu, poslanci Juan Miguel Arroyo alias Mikey a Diosdado Arroyo, řečený Dato.
Válka superklanů
Filipínští političtí komentátoři v této souvislosti hovoří o válce superklanů. Arroyovi a De Veneciovi totiž patří k nejmocnějším politickým dynastiím v zemi. A co přesně narušilo ekvilibrium mezi dlouholetými spojenci, jež mimo jiné uchránilo prezidentku Arroyovou hned třikrát za poslední tři roky před hrozbou impeachmentu? V čem je mimořádný korupční skandál, který na rozdíl od mnoha jiných, jež filipínskou politiku permanentně pronásledují, odmítá odeznít?
Jde o loni uzavřený kontrakt mezi filipínskou vládou a čínskou telekomunikační společností ZTE, která měla na Filipínách vytvořit celonárodní širokopásmovou síť (NBN), jež by vzájemně propojila všechny státní úřady v zemi.
Zakázka v hodnotě 330 milionů dolarů se však stala předmětem ostré kritiky a posléze i vyšetřování na půdě filipínského senátu poté, co vyšlo najevo, že její cena byla zřejmě uměle navýšena o nezanedbatelnou sumu určenou na úplatky pro filipínské činitele, kteří přidělení lukrativní zakázky napomohli.
Do celé věci byl prý zapojen i prezidentčin manžel José Miguel Arroyo, přezdívaný Mike. Alespoň to v senátu opakovaně tvrdil José de Venecia nejmladší alias Joey, syn čerstvě odvolaného šéfa sněmovny, jehož firma se o zakázku rovněž ucházela a jemuž byl nejprve nabízen tučný úplatek, pokud se z tendru stáhne, a později mu bylo vyhrožováno násilím.
Věc vyplula na povrch už loni v září a prezidentka následně kontrakt zrušila, „aby rozptýlila jakékoli pochybnosti“. Opozicí ovládaný senát se ale rozhodl vyšetřování dokončit a poté, co se nedávno za dramatických okolností vynořil klíčový svědek, který byl ke kontraktu přizván jako odborný konzultant, kauza ožila s nebývalou intenzitou.
Senátorům jde především o to zjistit, nakolik byla s neregulérnostmi provázejícími inkriminovaný tendr od samého počátku srozuměna hlava státu. A jelikož nyní mohou počítat i s podporou prominentního přeběhlíka z donucení, který vyzval všechny, „kdo k tomu strašnému kontraktu mají co říci, aby v Senátu vyjevili osvobozující pravdu“, nedá se vyloučit, že „nejstarší demokracii v Asii“ čekají v dohledné době další seismické otřesy.
Autor je editor zahraniční rubriky Aktuálně.cz.