Festival hudebního divadla Opera nabízí jednou za dva roky srovnání domácích operních domů. Letos se ukázalo, že stav opery mimo Prahu je spíše tristní.
Poohlédnutí po dramaturgické pestrosti a celkovém stavu oblastních operních domů nabízí festivalové bienále Opera, které už podeváté v Praze pořádala Jednota hudebního divadla. Operní divadla v regionech mají možnost představit to nejlepší ze svého repertoáru za poslední dva roky. Letošní ročník byl jedním z nejvíce navštívených; program dostatečně vyjevil hlavní charakteristiky dramaturgie operních domů.
Srovnávání mimopražských uměleckých souborů s Národním divadlem, Státní operou či brněnskou Janáčkovou operou není zcela možné, ani v rovině financování, ani v možnostech uměleckého jádra souboru. Přesto se pravidelně při diváckých anketách ukazuje, že tradiční operní divák dává přednost krotkému, neproblematickému, ale dnes v mnoha případech víceméně archaickému pojetí operní inscenace.
Znavený totální fanoušek
Ostravská opera na festival přivezla Mozartova Dona Giovanniho v českém přebásnění Jarka Nohavici, a to v době, kdy doma chystala již třetí takto upravené mozartovské dílo. Nakolik je tato snaha funkční, zůstává otázkou, protože zpívanému textu lze ve většině čísel stěží rozumět. S operou v Ostravě spolupracuje Nohavica již léta a udržuje si i tamní mimořádný divácký zájem.
Podobným textologickým přístupem se vyznačuje i jeden z nejmenších souborů v zemi, opera v Českých Budějovicích, která pro nové a vtipné překlady hudebních děl hledá zapomenuté tituly světové operní literatury. Místo plánované Verdiho Síly osudu nakonec představila singspielovou verzi Haydnovy Pravé stálosti pod názvem Lest a láska. Požadavek upřednostňující hravost a neotřelý pohled však většinou razantněji zasahuje do původního díla a přílišná snaha po komičnu časem unaví i totálního fanouška.
Nejdiskutovanějším se letos stalo nové libreto ke Smetanově opeře Dalibor, kterou nastudoval soubor v Olomouci. Libretista Pavel Drábek vycházel ze staré problematiky kolem původního Špindlerova překladu německého libreta opery – inscenátorům se po mnoho let nezamlouval archaismus textu. Drábek sliboval plně funkční text, Dalibor však byl bohužel velkým soustem. V novém libretu byla znát přílišná snaha po něčem „jiném“ a původním, a tak jak zvolna ubíhalo libreto s dějem, slábla i Drábkova invence a sílila lavina umělých archaických složenin a paradoxů.
Zcela k jiné kuriózní situaci došlo během festivalu při představeních operních souborů z Liberce, Ostravy a Olomouce. Verdiho Simona Boccanegru, Mozartova Dona Giovanniho i Smetanova Dalibora režíroval Michael Tarant. Inscenacím Simona a Dalibora vládlo jednotné schematické a zastaralé pojetí, které čerpalo z operně estetické studnice druhé poloviny 20. století a v dnešním operním dění se jevilo notně vyčichle. Scházela nejen konkrétní koncepce, ale podle mého i vážný záměr k propracované kompozici. V takové režii se lehce ztratil osobní pěvecký vklad interpretů, který si v mnoha případech zaslouží uznání, ale i kompletní hudební nastudování.
O něco lépe dopadla divadla v Plzni a Ústí nad Labem, jejichž Janáčkovské opusy Její pastorkyňa a Káťa Kabanová nalezly útěchu ve snaze o konkrétní režijní konspekt ve spolupráci s moderněji koncipovanou scénografií.
Zkamenělé molochy
Vítězem se tedy podle očekávání stalo Národní divadlo spolu se Státní operou Praha. Brněnská Janáčkova opera se z přehlídky omluvila, čímž usnadnila těmto velkým divadlům umělecký monopol. Velké uznání si po právu zaslouží koprodukční inscenace Brittenovy Smrti v Benátkách ve Státní opeře. Diskutovaný operní dům se tím vznesl jako fénix z popela a jen budoucnost ukáže, zda už tak zůstane. Národní divadlo představilo koprodukční Věc Makropulos, které nechybí dravost a drzost. Inscenace však postrádá režijní soulad, neboť herecké vedení je tu značně problematické, což je u takto dějově exponovaného díla zásadní nedostatek.
Festival ve většině případů potvrdil přetrvávající obavy o stav současné operní produkce v Česku. Stagnace v osvědčených a netvůrčích kulisách je po léta alarmující, a jak se zdá, není nikde dostatečná snaha či síla s tím něco zásadního udělat. Platforma současných nezávislých a do jisté míry i experimentálních souborů (například Ensemble Damian, Ensemble Opera Diversa) je prozatím k ovlivnění kamenných molochů slabá a i ona časem upadá do standardních kolejí uměleckého tvůrčího klišé. Že by se blížil soumrak českého operního umění?
Autor je teatrolog.
Opera 2009, 9. ročník festivalu hudebního divadla. Praha, 21. 2. – 17. 3. 2009.