Kdo by to byl čekal: v časech extrémních performancí a rafinovaně pohoršlivých výtvarných konceptů náhle způsobila šok „pouhá“ malba. O návratu téhle disciplíny na umělecké výsluní se nedávno psalo také na stránkách A2, teď její emotivní a společenský potenciál znovu potvrzuje kauza točící se kolem přebalu nového alba velšských rockerů Manic Street Preachers.
Obal desky Journal for Plague Lovers, která vyšla minulé pondělí, zdobí sugestivní dílo britské malířky Jane Savilleové, jež proslula svými monumentálními obrazy žen a lidí s nejasnou genderovou identitou. Výjev, stylově upomínající na tvorbu Luciana Freuda (vnuk Sigmunda Freuda), znázorňuje vyděšený obličej dítěte (pravděpodobně dívky) a efektivně využívá kombinaci olivově zelené, modré, černé a červenohnědé barvy. Čtveřice britských obchodních řetězců – Tesco, Asda, Sainsbury’s a Morrisons – usoudila, že inkriminovaná malba je vzhledem k přítomnosti „krve v dětské tváři“ nevhodná, pro nakupující potenciálně škodlivá, a proto je nutné distribuovat novinku vlivné kapely v neprůhledných pouzdrech.
Karmínové šrámy místo dobytka
Postup řetězců je specifickým druhem cenzury, vyrůstajícím z čistě subjektivní interpretace a z vědomí, že „Manics“ patří na ostrovech k dlouhodobě nejsledovanějším a nejprovokativnějším formacím. Tentokrát ovšem vypadají i oni dost překvapeně – těžko odhadovat duševní pochody, které vedly zástupce zmíněných sítí supermarketů k takhle radikálnímu kroku. Stejně tak obtížně by se hledaly i argumenty, jež by velšské muzikanty usvědčily z důmyslné PR strategie. Savilleové obraz (pro kapelu vytvořila už před patnácti lety obal klíčového opusu The Holy Bible) má totiž přes svou nespornou působivost jen minimální kontroverzní potenciál.
Tohle je ale na celé věci vůbec nejpoutavější – čím to, že v době, kdy galerie plní explicitní válečné fotografie, psi stažení z kůže a rozpůlený dobytek, někoho ještě šokují umné tahy štětcem? Expresivní skvrny mohou na Journal for Plague Lovers evokovat bitím zduřelé rty a dětskou tvář potřísněnou karmínovými šrámy nebo také jen v nadsázce zdůrazňovat proměnlivost barvy lidské kůže. Volbou tohoto přebalu Manic Street Preachers nakonec – i díky nečekanému sledu událostí – přesměrovali naši pozornost na jeden důležitý jev: poukázali na to, jak afektovaně a bojácně byznysmeni reagují na průnik kreativity a emotivní autorské vize do sterilních chrámů konzumu, banality a pohodlného spotřebního vakua.
Lišácká plátna
Obliba významných malířských pláten coby obalů desek je navíc téma, které stojí za krátké povšimnutí. Jedním ze specialistů v tomto ohledu zůstává například eklektická kanadská šestice Islands, jež pro svůj znamenitý debut Return To The Sea (2006) využila malbu německého romantika Caspara Davida Friedricha Ledové moře, zatímco loni vyrazila dech většině komentátorů vaginálně-utopickou malbou na titulu své druhé desky Arm’s Way.
Výřez proslulého obrazu zvolila pro účely své eponymní prvotiny i folk-rocková pětice Fleet Foxes, která loni dominovala snad všem odborným anketám na téma album roku. Jak před pár dny poznamenal britský publicista a producent Chris Wickett – právě tato deska, jíž vizuálně vévodí Holandská přísloví od Pietera Bruegela, dělá na pultech výše jmenovaných obchodních řetězců společnost novince od Manic Street Preachers. Co na tom, že cenzurovaný přebal Journal for Plague Lovers v prodejnách sousedí s uhrančivou historickou malbou, na níž dezorientovaní vesničané kromě jiného podřezávají živou ovci a kadí mince do řeky…
P. S.: Čerstvé zprávy hovoří o tom, že dánská art-rocková kapela Mew pojmenovala několik skladeb na svém aktuálním albu nikoli slovy, nýbrž obrazy klaunského obličeje složeného z motýlů. Jako by nestačilo, že název desky připomíná spíš báseň než běžný titul: No more stories Are told today I’m sorry They washed away/ No more stories The world is grey I’m tired Let’s wash away. Uf. Pro dnešek už konec příběhů.
Autor je redaktor časopisu Cinepur a přispěvatel Týdne.